Šalebný todi a záhada kolibříka kubánského
Sem vložte podnadpis

Následující povídka je ukázkou z této knihy, kterou vydal Jan Franta, laureát Ceny za výtvarné zpracování publikace, udělené nakladatelstvím ACADEMIA za knihu Antarktida vydanou v roce 2013. Kniha "Kuba, je-li v expedici botanik!" byla vydána ve velmi limitovaném nákladu a existujíc jen jako exempláře pro bibliofily není na volném trhu.

Americké tropy mají v lidském povědomí všelijaké symboly a jedním z nich jsou kolibříci, ačkoli mezi 340 známými druhy jsou i některé žijící i v severnějších, nebo jižnějších zeměpisných šířkách. Kolibříci jsou z hlediska botaniky obzvláště zajímaví, neboť jsou velmi výkonnými opylovači, pro řadu rostlin dokonce těmi hlavními, anebo dokonce výhradními. Protože pyl, jímž se zpravidla při přijímání potravy potřísní, obsahuje dědičné vlohy, populační biologie označuje kolibříky jako "důležité vektory genů". Kdosi spočítal, že kolibřík průměrné velikosti musí denně vysát nektar z 1500 až 2000 květů, aby se uživil. Energeticky bohatá sladká šťáva je totiž hlavní potravou kolibříků, ale v takovém množství musí být také v klidu strávena. Právě proto většinu dne, prý až 80% času, kolibříci odpočívají. Atraktivní fotografie kolibříků v letu by mohly vzbuzovat dojem, že jsou neúnavní a celý den víří křidélky, jak se v letu zastavují u bezpočtu květů a sají, ale tak tomu není.

Kuba neskýtá možnost pozorovat mnoho druhů, vlastně pouhé tři, přičemž kolibřík rubínohrdlý (Archilochus colubris) tam ani nehnízdí, protože na dobu rozmnožování migruje do Severní Ameriky[1]. Taková chudost je vedle bohatství kolibříků v pevninské části Střední Ameriky podivná. Například v Kostarice jich prý bylo zastiženo již 57 druhů. Přesto jsem doufal ve spatření nějakého kolibříka, a přitom jsem netušil, že z toho vznikne malá detektivka.

Začala záhy poté, co expedice opustila Havanu a dostala se do volné přírody, do krajiny proslulé mogoty, ležící v západní části ostrova, jmenované Pinar del Río. Podle mapy ta místa kolem města Viñales jsou součástí pohoří Cordillera de Guaniguanic, ale sestava mogot, strmých vápencových kopců, má speciální název Sierra de los Órganos. Metelil jsem si to po prašné cestě, protože expedičníci se mi ztratili zlákáni někam na ilegální kohoutí zápasy a i partnerka se úplně vzdálila, nemajíc patrně trpělivost s mým kroužením kolem keřů obrostlých popínavou rostlinou Stigmaphyllon diversifolium[2], rostoucí jenom na Kubě a na Malých Antilách. Najít vhodný úhel pohledu, umožňující dobré zaostření fotoaparátu ve světle z vhodné strany, když jde o členitý objekt sežlutými květy[3] a zvláštními mladými semeníky, není  jednoduché; to chce čas! O kus dále jsem zase nemohl přehlédnout křovitý kaktus podobný našim šípkovým růžím více než obvyklým kaktusům, tedy pereskii kubánskou (Pereskia zinniiflora)[4], jediný, zato endemický druh svého rodu na Kubě. A kdyby na celé Kubě! Jenom v západní a jižní části! Udělal jsem jediný snímek, a tu jsem byl vyrušen známým frčením drobných ptačích křidélek, typickým pro kolibříky. V keři, vzdáleném několik metrů, právě přistával droboučký ptáček zelené barvy se šidlovitým zobáčkem. K plachému neposednému tvorečkovi jsem se nemohl přiblížit a ani fotoaparát s objektivem vhodným na záběry rostlin zblízka[5] neumožňoval pozorování velkých detailů. Přesto jsem viděl ještě peříčka modrá, růžová, červená i žlutá a ptáčka jsem považoval za pestrého kolibříka. Jestlipak to dokonce není ten proslulý kubánský "el Zunzuncito", tedy kalypta nejmenší (Mellisuga helenae)?! Tento nejmenší existující pták[6], jehož sameček (menší nežli samička) měří i se zobáčkem a ocáskem kolem 57 mm, se na Kubě vyskytuje prý ještě celkem hojně. Je však vázán spíše na tropické deštné lesy a jejich okraje. Nechal jsem se ošálit i mimořádnou manévrovací schopností, již ptáčkovi umožňovala krátká zakulacená křidélka. Naštěstí se mi i se zmíněným nevhodným objektivem, když jsem nemohl stihnout nasadit teleobjektiv visící mi v pouzdře u boku, podařilo v mžiku udělat alespoň dva záběry prchavého objektu, natolik kloudné, že jsem jej později mohl určit. Byl to todi pestrý (Todus multicolor)[7], endemit Kuby a k ní patřících ostrovů, z řádu srostloprstých, tedy vzdálený příbuzný třebas dobře známého dudka chocholatého. V tomto příběhu, vydávaném snad oprávněně za detektivku, bude ještě důležitý.

Opusťme však tohoto šalebného todiho, toho lžikolibříka, a spějme k pozorování vícekrát zastiženého kolibříka kubánského (Chlorostilbon ricordii)[8]. Po pravdě řečeno, nejlepší jeho fotografie se podařila kolegovi Eduardovi, protože tento kolibřík, původní v tropických deštných lesích, nyní osidluje i zahrady a někdy úplně zdomácňuje; domestikoval se ve městě Baracoa a kolega byl shodou okolností ubytován pod stejnou střechou. Zachytil samičku na hnízdě. Víme to určitě, protože u kolibříků se sameček stará jen o sex, a to ještě jenom sezónně, a potom o potravu skýtající strom či keř, který si proti konkurentům hájí s velkou útočností. Samičku zahřívající vajíčka nestřídá, mláďata nekrmí. O životním způsobu kolibříka toho ovšem vím možná přece jen málo, a tak jej ponechávám bez komentáře.

Jakou otázku, je-li zmíněn životní způsob, jsem si na Kubě kladl? Ptal jsem se sám sebe, jak se kolibřík kubánský může uživit, když v tropickém lese jsem v čase naší expedice nenalézal žádnou hojnost květů. Kde by nalezl oněch až 2000 květů s ještě nevysátým nektarem každý den? Přesto jsem jej viděl například v pohoří Sierra del Escambray v lesích opravdu chudých na květy. Pomocí teleobjektivu jsem však mohl několik kolibříků fotografovat na místě zvaném Topes de Collantes, kde jsou kolem rekreačního centra vysázené australské myrtovité stromy štětkovce prutnaté (Callistemon viminalis). Zde tedy kolibříci nalezli obživu zcela  cizímu rostlinnému druhu. Další příležitost pozorovat větší počet kolibříků kubánských byla zase kolem již zmíněné Baracoy. Pohybovali jsme se tam  v křovitém lese porůstajícím vyzvednuté vápence korálového původu, také na plantážích tropických plodin a ve vesničce se zahrádkami. Kolibříci však byli častí jen tam, kde mohli pít ze samčích květů v mohutných květenstvích pěstovaných banánovníků a obletovali i červeně kvetoucí živý zahradní plot z pobyšky šarlatové (Ixora coccinea). I zde tedy našli potravu u druhů cizích, jsoucích původem z asijských tropů.

Mají tedy kolibříci kubánští hlad, pokud jsou odkázáni na nektar z původní kubánské květeny? Podívejme se na literární údaje o složení potravy, která je u všech kolibříků podobná. Tvoří ji z podstatné části sladké šťávy, ale k tomu ještě pyl a hmyz. Kolibříci tedy mohou přijímat i větší sousta, byť mají zobáčky i jazyk naprosto přizpůsobené sání šťáv. U různých kolibříků se dokonce vyskytují všelijaká zakřivení a různící se délky zobáčků, protože jsou specializováni na určitý typ květu.

V detektivce je v této fázi potřeba udělat rekapitulaci dílčích poznatků, aby vznikly souvislosti alespoň částečně vysvětlující záhadu. K tomu by patřila dýmka - a koupil jsem si na Kubě, ač nekuřák, skvostný exemplář ze vzácného tropického dřeva - ale ve skutečnosti jsem přemýšlel jenom s malým dámským doutníčkem, darovaným naší výtečnou průvodkyní znalou kubánských poměrů. Ty tam jsou doby, kdy botanici fotografovali na filmy a zoufali si, když až doma mohli zjistit, které záběry se bohužel vůbec nepovedly. Digitální zrcadlovka mi hned tam, na Kubě, poskytla na dosti velkém displeji záběry todiho, toho "lžikolibříka" a skutečného kolibříka. Zde jsou. Zobáčky mají skoro stejné, velice podobné. Jenomže todi je skoro čistě hmyzožravý, kdežto kolibřík je údajně hlavně medosavý[9]. Dospěl jsem k přesvědčení, že ten kolibřík se na lokalitách chudých na květy také umí uživit hlavně hmyzem, jako todi pestrý. Podle mého odůvodněného podezření jako by byl obdobou oněch vegetariánů, kteří občas přejdou na masitou stravu, aniž kdo ví.

Nečekaná dohra.

Příběh byl dopsán. Mám však představu čtenářky, vyjadřující výtku: "Stejně ale měl být popsán ten ´Zunzuncito´, když jste nepřivezl jeho fotografii!" I mně vrtalo hlavou, jak nejmenší kolibřík světa vypadá, a jako každý současník, nalezl jsem jej na internetu. A je po dramatu a po jakékoli poezii cest! Všechny jen trochu atraktivní objekty můžete vidět,  aniž opustíte  svou židli, vážená čtenářko.

Jenomže svět badatelů zůstává romantickým. Pan profesor Jan Jeník, který nás, adepty geobotaniky, učil znalostem, metodám i etice geobotanického oboru, říkal vzletně: "Vědci si podávají pomocné ruce přes vzdálenosti mezi kontinenty, bez ohledu na politické a společenské systémy i přes propasti času." Romantický moment tkví v tom, že cizinec s jinou specializací, a proto našinci málo známý, anebo někdo již odešlý a zanechavší v literatuře tehdy nevýznamnou zmínku o zvláštním poznatku, dopomůže jinému k dosažení výsledku či cíle, bez nároku či vyhlídky na uznání. Tak jsem nalezl spojení na Athura Grosseta, Angličana specializovaného na fotografování ptáků v různých exotických zemích, a požádal jej, zda bych mohl použít jeho snímky nejmenšího kolibříka světa pro tuto povídku. A vidíte, milá čtenářko, on, který se plahočil močálovitým lesnatým územím zvaným "Cienaga Oriental de Zapata", namáhavě při tom vlekl dlouhé objektivy, dlouho v krajním nepohodlí číhal na příležitost k záběru, mi takto odpověděl: "Dear Miloslav, Yes please go ahead and use them if you wish. Regards, Arthur".



[1] Blíže viz Alonso H. G.
[ed.] (2002): Aves de Cuba.- Instituto de ecología y sistemática, Habana.

[2] Tato drobná liána patří do
čeledi malpighiovité (Malpighiaceae), jež je botanikům soustředěným na naši květenu víceméně neznámá; je omezena na tropickou Střední a Jižní Ameriku.

[3] Žlutá barva činí digitálním fotoaparátům největší potíže a při prudkém oslunění snadno vznikají
tzv. přepaly, místa nevykrytá žlutí, takže fotograf musí zvýšit dynamický rozsah snímače a
korigovat automaticky nastavenou expozici.

[4] Ve starší literatuře ji lze nalézt i pod neplatnými synonymy Pereskia cubensis nebo Rhodocactus cubensis.

[5] Míněn zoom s proměnlivou ohniskovou vzdáleností 17-70 mm.

[6] Druhý existující druh rodu, kolibřík jemný (Mellisuga minima), je prý nepatně větší a vyskytuje se na Haiti, Jamajce a Portoriku. V Jižní Americe žijí také velmi malé druhy s celkovou délkou včetně zobáku zhruba 7 cm, a sice kolibřík čmelákový (Chatocercus bombus), k. heliodor (Chaetocercus heliodor) a k. krátkoocasý ( Myrmia micrura).

[7] Podobné druhy jsou zase vlastní pro Haiti (2 druhy), Jamajku (1) a Portoriko (1); mimo Velké
Antily není rod zastoupen.

[8] Hlavní populace druhu je sice na Kubě, ale kolibřík kubánský je znám i z Baham, vzdálených asi 170 km na sever.

[9] Nesaje med, ale použité označení vychází z faktu, že pták saje produkt květních medníků
(nektarií).

Pohoří Sierra de los Órganos s proslulými zvláštními kopci zvanými mogoty. Místo, kde byl
zastižen todi pestrý.


Metelil jsem si to po této prašné cestě.

... partnerka se úplně vzdálila, nemajíc patrně trpělivost s mým kroužením kolem keřů obrostlých popínavou rostlinou Stigmaphyllon diversifolium.


... dobré zaostření fotoaparátu ve světle z vhodné strany, když jde o členitý objekt se žlutými květy a zvláštními mladými semeníky, není vůbec jednoduché. (Stigmaphyllon diversifolium).


Kaktus podobný našim šípkovým růžím, pereskie kubánská (Pereskia zinniiflora).


Todi pestrý (Todus multicolor), kubánský endemit.

Todi pestrý nedovolí pozorovateli přiblížit se příliš. Byl by potřeba teleobjektiv.

Samička kolibříka kubánského(Chlorostilbon ricordii). Domestikoval se v městě Baracoa a kolega byl shodou okolností ubytován pod stejnou střechou. (Foto E. Hlavatý)


Kolibřík kubánský odpočívající ve svém přirozeném prostředí.

Kolibřík kubánský nalezl obživu na cizí dřevině štětkovci prutnatém a právě v klidu tráví nektar.

Kolibříci obletovali i červeně kvetoucí živý zahradní plot z asijské pobyšky šarlatové (Ixora coccinea).

Kubánská dýmka ze vzácného kubánského
dřeva zvaného grenadill (Brya ebenus); ale ve skutečnosti jsem přemýšlel jenom s malým dámským doutníčkem, darovaným naší skvělou průvodkyní.

Kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) alias El Zunzuncito zachycený Arthurem Grossetem (Cienaga Oriental de Zapata, provincie Matanzas,
únor 2005).

Nejmenší kolibřík světa, kalypta nejmenší. Při rozpětí křídel činícím jen 3,2 cm je velký asi jako některý z velkých čmeláků. (Foto A. Grosset)