Neuspokojivé výpravy?
Sem vložte podnadpis

Na Vrkoč, který je skalou nanejvýše geologicky zajímavou, nás tentokrát přilákal zájem čistě botanický.

     Z kapitol přinášejících fotografie přírodnin se může zdát, že skoro každá výprava do Středohoří jsou hotové žně pro badatele. Vzácnosti jako by se nabízely a stačí vystihnout pravý čas květu a podle předpovědi vybrat dobré počasí. Stačí pak jen uvážit, zda na fotoaparát nasadit „dlouhé sklo“ čili teleobjektiv, zoom, anebo „makro“ s pevným ohniskem. Pravda ale je, že leckterá výprava se přes veškerou přípravu a snahu stále a stále jeví jako marná, planá, neuspokojivá, prostě nalézt kýžený druh nebo alespoň v literatuře popsané zajímavé místo se nedaří. Dojmy z kdysi dříve navštívených lokalit jsou nyní nedobré, počasí ještě k tomu člověka vytrestá, poslední snahy něco pěkného v přírodě zastihnout nejsou slibné. Avšak tehdy, zdálo se mi nejednou, jako by se Perunovi (patronu geobotaniků) zželelo posmutnělého přírodovědce, pomýšlejícího již jen na únavnou stodvacetikilometrovou cestu zpět ze Středohoří: Náhle příroda nabídne zcela nečekanou náhradní „lahůdku“.  Tři takové případy s pointou, stvořenou zřejmě zmíněným božstvem, jsou právě námětem této kapitoly.

      Na Vrkoč, který je skalou nanejvýše geologicky zajímavou, nás s Ginou a nedávno do pracovní skupiny pořízeným štěňátkem Lumpíkem (jenž bude mít v tomto případu určitou roli) přilákal tentokrát zájem čistě botanický. Místní odborník, botanik Karel Nepraš tam na určité zvláště vlhké skalní stěně po mnoha desetiletích pohřešování znovu objevil r. 2007 právě z tohoto místa poprvé popsaný zvláštní lomikámen, rostoucí výhradně v Čechách. Tento druh, respektive jeho poddruh zvaný lomikámen trsnatý vlnatý (Saxifraga rosacea subsp. steinmannii), jsem chtěl na tomto zřejmě posledním nalezišti ve Středohoří také spatřit a vyfotografovat. Tím spíše, že ještě dříve týž botanik potvrdil tuto rostlinu na jiném, blízkém místě, ale tam lomikámen vzápětí vymizel a zůstaly jen hypotézy o tom, proč se tak stalo.

          Lomikámen trsnatý vlnatý je pozůstatkem flóry, která byla v průběhu starších čtvrtohor zatlačena do České kotliny ledovcem a zůstala zde v izolaci (endemický glaciální relikt). V současné krajině se zachovává pouze díky zvláštním podmínkám v říčních údolích, jež ekologové souborně nazývají říčním fenoménem. Kromě skoro vymizelých nalezišť v labském údolí máme naštěstí ještě šest v současnosti potvrzených podobných nalezišť v údolí Jizery pod a nad Semily. Pozůstalé geograficky oddělené naleziště na Vrkoči je z hlediska vědeckého unikátní, a proto se stalo hlavním a jediným cílem toho dne, na 1. máje 2015. Na výpravu ten termín zbyl jako jediný volný v mém přeplněném pracovním diáři, ale předpověď počasí byla varující, a také vzhledem k době květu hledaného lomikamene byl předčasný. Mohli jsme předpokládat, když hned od začátku až do konce cesty autem bylo potřeba mít zapnuté stěrače, že v literatuře popsané naleziště budeme hledat s obtížemi a dost možná s nezdarem.

     Myšlenky pokorného snažícího se geobotanika se zřejmě Perunovi zalíbily. K Vrkoči jsme se přiblížili ze strany severní, tedy labské, a právě když jsme otevřeli dveře vozu, déšť ustal. Ještě jsem měl jednu nohu na podlaze auta, a již jsem se mohl domnívat, že na dohled mám skálu s trsíky lomikamene, maje po zkušenostech od Jizery „v oku“ jeho známou zvláštní zeleň. Bylo tomu tak, a dokonce i můj odhad, že bude teprve sotva na počátku rozkvětu, odpovídal skutečnosti. Drápal jsem se pak po mokrém, nebezpečně kluzkém čediči nahoru, abych mohl pořídit fotografie lomikamene z potřebné blízkosti.

     Dosud nevycvičené štěně, pejsek Lumpík, držený Ginou na několikametrovém dlouhém vodítku, byl v mžiku u mne na skalní římse. Hlásil cosi pro něj nevídaného a ukázalo se, že i pro mne pozoruhodného. Zprvu na skále, pak, po pochvale za badatelský výkon, také mezi travou pod skalami, nalézal mloky zemní (Salamandra salamandra). Mnozí se s nimi setkali nebo setkávají jinde v Čechách, ale sám jsem již nějaký čas přemýšlel, kde a jak tohoto velkého, atraktivního, spíše soumračného až nočního obojživelníka zastihnout ve Středohoří. Deštivý den vyvolal u mloků denní aktivitu a Lumpík, zřejmě prostředník mezi božstvem a mou maličkostí, mne na to upozornil, čímž se stal platným členem týmu. Exkurze, předem spatřovaná jako pravděpodobně neuspokojivá, se tedy nakonec stala zvláštní kombinací přízně přírody.

      Jiná výprava byla zacílena na pátrání po běhajících, dosud nelétajících ptáčatech čejek, aby byla jejich fotografií doplněna kapitola „Polní letiště“. Čejky v polích pod vrchem Jeřetínem u Libochovic sice létaly, vyzývavě přistávaly, patřičně naříkaly, ale celým výsledkem byla moje promáčená maličkost a blátem omítnuté auto, zohyzděné průjezdem po kusu polní cesty za deště. Na botaniku v blízkém okolí jsem nemohl ani pomyslet, však bylo ještě brzy, teprve 4. května, za opožděného, poměrně studeného jara. K dovršení všeho jsem jako jediný smysluplný poslední cíl zvolil libochovický hřbitov. K veselému rozpoložení málo povzbudivé místo, ale máme tam hrob a věčným spánkem tam spí také zapomínaný akademický malíř Josef Antonín Zázvorka. Zjara jsou hroby znečištěné hnijícím listím, vyžadují údržbu a omytí náhrobků. Pro vodu se chodí ke kulatému bazénu. Právě tam se měla dosud naprosto neuspokojivá výprava změnit v prvotřídní fotografické safari. Opět vis maior!

     Ve vodě bylo právě několik párů ropuch zelených (Bufo viridis), tvorů sice leckde v teplejších částech republiky i v Českém středohoří žijících, ba i hojných, ale toulajících se za hlubokých večerů a nocí za kořistí po souši. Vzhled této ropuchy, původně adaptované na krajinu stepí, je atraktivní, řekl bych tropicky exotický. Plánoval jsem proto, že si na ni někde ve Středohoří počíhám, ale s dosti malou vírou ve štěstí. Zde, na hřbitově, jsem zastihl ropuchy v krátkém čase rozmnožování, kdy byly ve vodě, většinou v pevném objetí, kterému odborníci říkají v latině amplexus.  Sameček je nahoře a objímá svou o něco krásnější samičku předníma nohama za hlavou tak pevně, že je téměř neoddělitelný. Objetí nepovolí ani po chycení a vyjmutí z vody. Páry zastižené ve vodě tam brzy uvolnily svoje pohlavní produkty, načež se překvapivě brzy líhnou pulci a další vývin je rychlý a krátký. To je v  kraji stepí, kde je vlhko jen na jaře a přes léto všechno vyprahne, zřejmě výhodné a potřebné.  Již 21. května, o pouhých sedmnáct dnů později, jsem mohl fotografovat pěkně velké, nejméně centimetrové potomstvo, černé pulce ropuch zelených. V té době nebylo po dospělých ropuchách již ani památky a uvědomil jsem si, jaká to byla náhoda a vzácná příležitost, že jsem mohl za denního světla tyto noční žáby fotografovat, a navíc si vybírat nejkrásnější exempláře.

      Třetí podobný případ se týkal marného hledání krásné hemiparazitické rostliny všivce lesního (Pedicularis sylvatica), který se měl podle jednoho literárního pramene z r. 1999[1] bohatě vyskytovat u rybníka Napajedla v soustavě Manušických rybníků nedaleko České Lípy. Je to na samé východní hranici Českého středohoří, které jinou známou lokalitu této rostliny typické spíše pro podhorské slatinné loučky nemá. Rybníky jsou to krásné, labutě a lysky tam vodí mláďata, ve vodě jsou velcí vodní plicnatí šneci okružáci ploscí, roste tam třebas vzácná vodní rostlina rdest tupolistý (Potamogeton obstusifolius), uvádí se i výskyt více druhů obojživelníků, jako rosničky zelené, blatnice obecné, čolka velkého a kuňky ohnivé. Hledaný všivec lesní tam však nejspíše již neroste, nenalezl jsem jej, a přes pokročilé datum 26. května 2015 nás deprimovalo studené, nikoli typicky jarní počasí. Nehřálo mne ani pomyšlení, že mám ve fotoaparátu nějaký cenný snímek. Těšilo mne snad jenom to, že štěňátko Lumpík je odvážné a zdatné, protože po nechtěném sklouznutí do rybníka krásně plavalo „čubičku“ a vůbec nepropadlo panice. Bude to „vodomil“, a to se pro život s přírodovědcem hodí!

     Jen málo vzrušující propátrání Manušických rybníků a nohavice promáčené od zmoklé trávy, to zase navozovalo hodnocení této výpravy jako neuspokojivé. Perun se ale zase na to asi nemohl dívat a tentokrát dal nevypočitatelnému pobíhání Lumpíka, propojeného s Ginou dlouhým vodítkem, směr k málo vábné louži v křovinách, zapadané starým listím. Gina postřehla, že v tůňce se něco pohnulo, vyrušeno naší smečkou. Sedl jsem si ke břehu a dlouho jsem pozoroval hladinu. Po chvíli se nepatrným rozčeřením zrcadlící vody prozradila vynořivší se hlavička žabky. Zdálo se mi, že poznávám kuňku ohnivou (Bombina bombina), kterou jsem již léta neviděl. Do mokřadů s sebou pro všechny případy nosím síťku, abych si mohl pro fotografování zapůjčit na krátkou chvíli i vodní organismy. Zde se mi podařilo skutečně ulovit kuňku, tvorečka drobného, dorůstajícího asi 4,5 až 5 cm. Je to obojživelník  u nás silně ohrožený, rychle mizející, a ve Středohoří velice vzácný, žijící například také v Klapém u Libochovic nebo v Lenešickém rybníce u Loun.

     Podívaná na tuto velmi úhlednou žabku a možnost fotografovat ji byla výjimečnou a skutečně potěšující příležitostí. Pulci kuněk se liší od pulců všech ostatních u nás žijících rodů žab tím, že mají dýchací otvor na břiše. Kuňky loví hmyz napadaný na hladinu nebo hmyzí larvy ve vodě přímo čelistmi, nikoli jazykem jako skokani nebo ropuchy. Zvláštní je také oranžové skvrnění na jinak tmavém bříšku, fungující jako výstraha, stejně jako zbarvení mloka zemního. Kuňka ohnivá neklade vajíčka jenom jednou, na jaře, ale vícekrát, i během léta. Je aktivní i ve dne a lze ji zastihnout zpravidla ve vodě, ale přezimuje na souši, zahrabána v hlíně. Obdivoval jsem její ochranné zbarvení a strukturu bradavičnatě žláznaté hřbetní pokožky, takže úžasně dokonale splyne s bahnem a tlejícím listím v tůňce. Velké plovací blány jí při vyplašení umožňují rázný silný záběr, díky kterému mizí v detritu.

     Lumpík s Ginou na mne čekali ve vsi u auta, protože jsem snad stokrát fotografoval obdivovanou žabku, válel se při tom po zemi a nevnímal ani labutího samce, který prý za mými zády na hladině rybníka syčel a rozpřahoval křídla. Nemohl jsem se od objektu dlouho odtrhnout, než jsem jej s velmi spokojeným pocitem navracel na původní místo v tůňce. Vyprávění uzavírám tím, že kvůli této žábě jsem do stejných míst uspořádal další výpravu. Byl jsem jat myšlenkou, že kuňka by měla být vyfotografována skutečně kuňkající. Ono se mi to při nezměrné vůli vydržet desítky minut strnule jako volavka v mělké vodě nakonec podařilo, ale u Giny jsem již definitivně jako společník do přírody propadl. Zato ale mám vypozorováno, jak vlastně kuňka vydává svůj houkavý zvuk: Nejprve ve vší tichosti nafoukne vak pod hrdlem, a teprve jak jej vypouští, vzniká ten tón, který pan mlynář napodobuje v populárním filmu „Na samotě u lesa“. Nejvzácnější fotografie zachytila, že v ten moment se vibrace od žabky šíří i vodou a je vidět jako čeřiny na hladině.



[1] Beranová K. et al. (1999): Plán péče CHKO České středohoří.- Litoměřice [vyd. CHKO České středohoří]. V inventuře z r. 2010 (Formanová, Dušek, ms.) se však všivec již neuvádí.

 

Lomikámen trnatý vlnatý (uprostřed) je pozůstakem flóry, která byla do České kotliny v průběhu starších čtvrtohor  zatlačena ledovcem.

V současné krajině se lomikámen zachovává pouze díky zvláštním podmínkám v říčních údolích, jež ekologové souborně nazývají říčním fenoménem. (Skála vlevo je Vrkoč, vpravo je hrad Střekov, v pozadí město Ústí n. L.)

Lumpík byl v mžiku vedle mne na skalní římse.

Mlok zemní, tehdy, po dešti, vylezl za dne i na skálu.

Libochovický hřbitov, kde se měla dosud naprosto neuspokojivá výprava změnit v prvotřídní fotografické safari.

Amplexus ropuch zelených.

Ropucha zelená zastižená za dne ve hřbitovním bazénu.

Tropicky exotický vzhled ropuchy zelené.

Potomstvo ropuch zelených. (Ve vodě jsem pulce kvůli fotografování podložil kouskem překližky, kterou někdo zanechal plovoucí v bazénu.)

Dějiště třetí epizody, Manušické rybníky na Českolipsku, tedy na východním křídle Českého středohoří.

Tůňka, kde jsem poprvé nalezl kuňku ohnivou.

Kuňka ohnivá má na břiše výstražné zbarvení, ale v bahně tůně je témeř neviditelná (snímek vpravo, uprostřed).

Kuňka nejprve ve vší tichosti nafoukne vak pod hrdlem.

Když kuňka vypouští vzduch z vaku, vzniká známý tón. Vibrace jsou vidět, po dobu zlomku vteřiny, jako čeřiny na hladině.