Poslední dobývání kamene v lomu Borek.
Sem vložte podnadpis

Lom Borek na Vysočině 6. července 2018, dějiště vyprávění.

     Zatopený lom na serpentinit čili hadec slouží potápěčům, skýtá koupání s nebezpečným přístupem do vody a je opuštěný. Vznikl na místě pahorku, na němž bývala pastvina. Kámen se tam v malé míře těžil již v 19. století a v době druhé světové války začala těžba horniny, vhodné na štěrk, ve velkém.  Ještě v padesátých letech 20. století se zde lámal kámen, ale data ukončení těžby jsem se nedopátral. Hadec je zvláštní matečnou horninou, vyskytující se u nás v omezených okrscích. Leží-li v poměrně teplých oblastech, jsou zajímavé pro botaniky, protože extrémně vysoký obsah hořčíku a nedostatek vápníku snášejí jen zvláštní rostlinná společenstva se vzácnými druhy. Někdy jsou rostliny i zakrnělé a nazývají se "serpentinomormózy". Lom Borek je ale na takové speciality zcela chudý a z nich se vyskytuje jen kapradina sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium). Je na hadce obligátně vázaný, a proto je vzácný a je považován za silně ohrožený. Jeho mikrolokalita se zbytkem původních skalek je dobře k nalezení, hned u přístupové štěrkované silničky.

     Radoval jsem se z hojného výskytu sleziníku, rostoucího ve stovkách jedinců na skalkách i mezi chudou řídkou trávou, jež ale musí být sekána a je dobře, že je zvědavci i sešlapávána.  

Radoval jsem se z hojného výskytu sleziníku.

Sleziník hadcový jsem raději fotografoval na hadcové ostrožně nad zatopenou lomovou jámou.

Sleziník hadcový jsem raději fotografoval na hadcové ostrožně nad zatopenou lomovou jámou. My botanici máme totiž rádi "typická bydliště" rostlin. Když sleziník hadcový, tak na hadci! Tato hornina zde je prostě všelijaká, světlejší i tmavá, je ale hodně popraskaná a rozpadavá. Charakterizoval jsem to tam na místě slovy: "Pěknej šutr aby člověk pohledal!"

     Člověk zná hadec tak leda z kamenářských obchůdků, jako zelenavé, a přitom všelijak nepravidelně skvrnité a strakaté ohlazené a naleštěné ozdobné kamínky. Všechny kameny v lomu Borku jsou sice také strakatě patinované, anebo mají barvu "nijakou" a rozhodně o nich neplatí tvrzení, že svou strakatostí poněkud připomínají hadí kůži. Prý právě pro tu strakatost a vzorování se hornina nazývá hadec, což je překlad latinského serpentinit, podle slova serpens = had.

    Již jsem se od lomu vzdaloval po tvrdé uježděné vyštěrkované silničce, ale oči jsem měl sklopené k zemi, což mimoděk dělají všichni botanici, navyklí neustálému vyhlížení rostlin v terénu i umělých pangejtech. A tak jsem ho tam spatřil: Krásný tmavozelený, skoro černý kámen se světle zeleným skoro bělavým žilkováním jako plazí kůže! Byl zapuštěný v rovině silnice a ohlazený zřejmě mnohým přejížděním pneumatikami náklaďáků. Jeho zhruba oválná plocha, příjemná na dotek i pohled, byla velká asi 30 x 20 cm.

     Stál jsem nad tím kamenem a slečna jdoucí náhodou kolem na mne pohlížela jako na podivínského starce. Honem jsem se snažil vylepšit její sice nevyřčené, ale jasné mínění vysvětlováním, jak je ten kámen výjimečný, nejkrásnější v celém lomu, a že jistě nezpůsobím přírodě škodu, když jej vydobydu ze silnice. Usmála se a upozornila mne, že to nemusí být kámen, ale spíše výstupek skály. Moje naděje, že kámen získám a odvezu do civilizace za účelem vyčištění vodou a rýžákem, značně poklesla. Smiřoval jsem se s možností, že fotografie dobře viditelného vzorku tohoto hadcového zázraku nebude v potřebné kvalitě proveditelná.    

Naleziště nejkrásnějšího exempláře serpentinitu, natvrdo uježděná štěrkovaná silnička k okraji lomové jámy. 

      Zkusmo jsem do kamene kopal, také ze strany zaryl klackem a vydlabal několik sousedních menších kamenů, ale sebeméně jsem jím nemohl pohnout. Více jsem nemohl udělat, nemaje s sebou žádného nářadí. V okolí jsem nalezl alespoň dlátovitě ukončený kus pevné borové větve, abych mohl vydloubat další štěrk kolem velkého kamene, jak jsem jej v mysli stále ještě tvrdošíjně označoval. Výsledek byl chabý, a tak jsem pátral po nějakém smetišti, anebo kusu železa kolem lomu. Našel jsem jen hliníkovou pánvičku, a ta byla o něco šikovnějším nástrojem než větev. Nicméně, kamenem se stále nedalo pohnout. Vydal jsem se znovu do okolí, což jistě svědčí o velké vytrvalosti, jakou musejí být obdařeni všichni terénní botanici. Nalezl jsem zabetonovaný zbytek nějakého držáku, sestávajícího z tlustých železných prutů. Jeden jsem ohýbáním ulomil, velkou silou ohnul, a vytvořil tím primitivní kopáč i páčidlo. Značně zaprášen a upocen mohl jsem být po dalším úsilí spokojen: Kamenem se podařilo pohnout, tudíž nešlo o vrcholek skryté skály! Nakonec byl vydobyt a donesen k autu. 

    Po tomto snažení jsem ale vypadal jako lomový dělník po šichtě. Zatoužil jsem po vykoupání, ale lomové stěny vypadaly všude nebezpečně a na bóji se uprostřed hladiny skvěl nápis sdělující zákaz koupání. Obcházel jsem lom a objevil jsem obydlenou maringotku, oplocenou a s cedulí zakazující vstup na soukromý pozemek. Vyšla z ní příjemná dáma, a tak jsem se dotázal, kde by se dal nalézt nějaký schůdný přístup k vodě. Asi jsem vypadal tak zničeně, že pronesla: "Udělám vám výjimku; tady vedou dolů schody!" A ještě mi zapůjčila osušku.

     Tím se ten kámen stal drahým, neboť je spojen se vzpomínkou na tu hodnou dámu. Vlastně to ona je tím pokladem lomu Borku. Píši ten příběh, protože je při své jednoduchosti velmi silný.        

Kámen - ústřední objekt příběhu - a zmíněné dobývací náčiní.

Vzorek plazí kůže na vydobytém kameni (očištěném a oschlém).