Stepní běžci
Sem vložte podnadpis

Mohl by se tak sice jmenovat dobrodružný film, leč zde půjde o sdělení veskrze botanické. Týká se rostlin ze stepí na pahorcích v zemědělské krajině[1], případně také jejich vápnomilné varianty na některých bílých stráních, a sice v té nejteplejší, nejsušší, a tudíž nejzajímavější části Českého středohoří, na jeho západním až jihozápadním okraji.[2] Pojem "stepní běžci" je odborným geobotanickým výrazem. Označují se jím nemnohé (v Českém středohoří jenom tři), ale často pomístně hojné druhy se zvláštním způsobem rozsemeňování. Tomu je ovšem podivuhodně přizpůsobena životní forma, již i laik v terénu vnímá jako zvláštní, ode všech dalších přítomných druhů nápadně odlišný vzhled. Připomínám termín "životní forma" a nevystačím se slovem "vzhled", "vizáž" nebo "morfologie" druhu, protože u životní formy se botanika zabývá tím, jak vše u rostliny funguje v rámci životního způsobu[3].

Typické, zonální stepi máme spojeny s ruskou botanikou, a proto jsem se zajímal o to, jak v Rusku
stepní běžce nazývají. Nalezl jsem ustálené označení "перекати-поле", volně přeložitelné jako "válející se po polích", ale používaný také pro označení tuláků[4]. A hned jsem nalezl i příklady, statici tatarskou (Limonium tataricum), šater latnatý (Gypsophila paniculata), chrpu rozkladitou (Centaurea diffusa) a k chrpám či blízce příbuzným srpicím dříve počítaný druh Klasea erucifolia. Žádná z těchto rostlin ruských stepí v Českém středohoří neroste. Jenom srpek obecný (Falcaria vulgaris) roste jak v Českém středohoří, tak ve významné (západní) části ruských stepí, kdežto řepovník vytrvalý (Rapistrum perenne) a máčka ladní (Eryngium campestre) jsou teplomilné prvky evropské,  označované  jako meridionální.[5]

Přibližně tímto způsobem jsem poučoval svou partnerku před exkurzí za stepními běžci. Nedala se odradit poněkud suchopárným náčrtem fakt, a tak jsem přidal i to zajímavější: Vyprávění o životě stepních běžců a jak ke svému označení přišli. V půdě mají hluboký silný kořen, zpravidla dosti větvený. Jím se pevně udrží i na erodovaných svazích a jím přečkávají i krutou zimu, když se až do Středohoří přelije mrazivé sibiřské povětří a není, jako obyčejně, skoro žádný sníh. Na jaře každý stepní běžec vyraší několik tuhých, vůči suchu a horku odolných listů. Následuje růst přebohatě rozvětvené lodyhy, na níž vznikne veliké půlkulaté květenství s bezpočtem kvítků. Plody jsou nepukavé[6], ale rozpadavé ve dva tzv. plůdky (merikarpia). Největším zázrakem je ovšem uzpůsobení nejméně nápadné rostlinné části - kořenového krčku. Tato část je prostě přechodem mezi kořeny a stonkem a nebývá ani považována za speciální orgán. Angličtí anatomové jej označují jako "přechodnou část"[7]. Háček je v tom, že cévní systém musí v podzemí vykazovat velkou savou sílu nutnou pro získávání vody z poměrně suché půdy, a je tomu anatomicky uzpůsoben, kdežto cévní systém v nadzemních částech je zásobovací, nic z okolí nenasává, a proto je jinak organizovaný. V kořenovém krčku se tyto dva anatomicky rozdílné orgány propojují. V případě stepních běžců ale dostal i zcela speciální funkci. Stal se tím opravdu skutečným orgánem. Ta funkce je pozorovatelná až začátkem podzimu. Tehdy začnou stonky odumírat a kořenový krček při tom křehne. Přestává být houževnatý a stává se lámavým. Rozvětvenou nadzemní část, vlastně veliké plodenství podobné rozložitému stromku s deštníkovitou korunou, brzy vítr vychýlí stranou z její vratké polohy a odlomí ji. Nic již nebrání tomu, aby se plodenství začalo kutálet otevřeným terénem, unášeno pravidelnými podzimními větry.

Teskně vzpomínám na klukovské časy, kdy jsme v témž větrném počasí pouštěli draky. Kdo byl šikovný, uměl z vystříhaných lamel z tuhého papíru sestavit i "větrnou kouli", schopnou kutálet se ve směru větru, jako ti stepní běžci. Semeníky se z hnaných plodenství mechanicky odlamují, čímž se tyto rostliny šíří. Samozřejmě, ne každé místo je pro tyto podivné rostliny vhodné, a proto svůj úspěch pojišťují ohromným množstvím plodů.

Řepovník vytrvalý je ještě zvláštnější než máčka a srpek. Jeho rozmnožovací částice, tedy šešulky podélně nepukající[8], ale příčně ve dvě části lámavé, sestávají z válcovité spodní a baňaté vrchní
části. Obě bývají jednosemenné. Ta baňatá část se snadno odlamuje, ale válcovitá drží dosti pevně a zůstává přirostlá v kutálejícím se plodenství.  Bylo by zajímavé prozkoumat někdy, jaký je osud odlomeného plodenství s válcovitými plůdky. Bývá zaneseno ještě dále, než kam sahá oblast posetá odlámanými baňatými plůdky? Končí svůj běh na svazích vystavených proti větru, protože je nemůže překonat, anebo spíše někde v závětří? Má to význam pro pravděpodobnější dosahování míst zvláště vhodných k vyklíčení a přežití semenáčků[9], a tedy pro obnovu druhové populace? Nikdo neví. Snad si ani nikdo ještě nepoložil v souvislosti s podivuhodným řepovníkem vytrvalým tyto otázky.

Chodívám po  různých lokalitách v Českém středohoří, území, jež patří  k nejprozkoumanějším v Čechách, a podivuji se nad  podobnými případy opomíjených zajímavostí. Jak je toto území dosud plné tajů různého druhu, málo rozebraných ekologických otázek a neobyčejných pozorování! Jsem však na rozpacích, zda ekologové resp. geobotanici,  donucení tak jako všichni
současní vědci k bodovaným výkonům, se mohou o drobnosti a speciality v přírodě zajímat. Potřebují jistotu široce platných a spolehlivě získatelných výsledků, jaké plynou z kvantitativních stanovení dle standardizovaných postupů. Vědci pak nepotřebují intuici ani empirii a pohrdají i semikvantitativními údaji, instrumenty, jež dobře sloužily terénní botanice dříve. Současný botanik již není detektiv s invencí, ale spíše eklektický robot, s výkonem cejchovaným dle citovanosti svých písemných produktů. Ten přece nemůže s námi, romantiky, sedět na svahu a plýtvat časem na myšlení nad otázkami ze života řepovníku vytrvalého, máčky ladní nebo srpku obecného!


[1] Step i krajina plná polí s  obilím (tedy trávou) a pícninami (vojtěškou, jetelem apod.)  podobné vlastnosti. Proto pro otevřenou zemědělskou krajinu existuje i označení "kulturní step".

[2] Tyto části s význačnými vzácnými lokalitami bohužel zůstaly při zřizování Chráněné krajinné oblasti České středohoří často vně jejích hranic jako například tzv. Křesínské vrchy u Libochovic aj.

[3] Užívá se i termínu "životní strategie" a jde o soubor různě fungujících adaptací, sloužících k přežití i množení druhu na jeho bydlišti čili biotopu. Musí se při tom vyrovnat s poměry podnebnými, půdními a konkurenčními.

[4] катить = válet

[5] Cituji krásnou starou definici: "Meridionálními rostlinami rozumíme ony zvláště teplobytné rostliny evropské, které v zemích Středomořských, zasahujíce odtud před Podunají na sever až do Nizozemí, středního Německa, Čech, Moravy a Haliče, na východ až do Malé Asie." [Polívka F., Domin K. et Podpěra J. (1928): Klíč k úplné květeně Č.S.R.. 2. ed..- Olomouc.]

[6] V případě srpku a máčky z čeledi miříkovitých (Apiaceae) jsou to podélně rozpadavé dvounažky, v případě řepovníku, z čeledi brukvovitých (Brassicaceae), jsou to příčně dělitelné
šešulky ze dvou nestejných jednosemenných dílů.

[7] "Transition Region".

[8] Mnohé jiné brukvovité rostliny mají podélně ve dvě chlopně pukavé šešule nebo šešulky, uvolňující semena již na rostlině. Nepukavost plodů řepovníku lze pokládat za modernizaci, výhodnou pro nový způsob šíření.

[9] Populační biologie disponuje anglickým termínem "safe sites", znamenajícím místa pro bezpečné vyklíčení rostliny.

Odvěká zemědělská krajina, někdy zvaná "kulturní step", viděná z Rohatce směrem ke skupině vrchů u Loun (Oblí, Raná aj.). Právě v této krajině se zvláště hojně vyskytují stepní běžci. Pozoruhodný vulkanický vršíček v popředí uprostřed, zcela obklopený polem, je význačná botanická lokalita Visálek. Zalesněný kopec vpravo, převážně slínovcový, je Viselec. 

Máčka ladní (Eryngium campestre) počátkem října.

Srpek obecný (Falcaria vulgaris) kvete počátkem července.

Řepovník vytrvalý (Rapistrum perenne) kvete koncem června.

Řepovníky vytrvalé v místech zvaných Vrcha, severně od Rohatce. Půdotvornou horninou zde je snadno zvětratelný slínovec.

Dne 10. září 2012 zastižený řepovník vytrvalý, již vyvrácený větrem.

Detail báze téhož jedince, kde je vidět zvláštní funkce kořenového krčku: Lodyhy se oddělují od kořenového systému.

Plody čili šešulky řepovníku vytrvalého, sestávající z rozdílných částí. Válcovitá i baňatá část obsahují po jednom semeni. Baňaté části se při válení lodyhy snadno odlamují, kdežto válcovité části putují dále přirostlé k lodyze. V krajině se proto pravděpodobně dostávají dále od mateřské rostliny než baňaté části. Jde o vznik nové populace jednak in situ, jednak ex situ. Dvojí strategie rozmnožování.

EPILOG

Předpověď počasí na 1. listopadu 2012 nebyla valná, slibovala chladné počasí se zataženou oblohou, mrholením nebo deštěm. Počasí jedním slovem ponuré. Byl jsem proto překvapen, že Gina, partnerka provázející mne na výpravách podnikaných zpravidla za lákavějších podmínek, zcela souhlasí s návrhem vydat se opět do Středohoří za botanikou. Prý si povšimla, že jakési přírodní božstvo nade mnou zřejmě drží ruku, protože i když celý den proprší, jakmile vytáhnu z brašny fotoaparát, déšť ustává a mnohdy je pro tu chvíli počasí přímo vlídné.

Ponechal jsem jí tuto iluzi, avšak optimismus jsem mírnil upozorněním na nutnost překonat cestou ke stepnímu pahorku Visálku deštěm rozbahněné pole s těžkou slínovatkou[1]. V tento čas byla naděje nalézt tam skutečné stepní běžce v období jejich pohybu po travnatých návrších, a snad i po okolních polích.

Načrtnutý scénář se naplnil: Jakmile jsme měli vršek Visálek na dohled, mrholení zcela ustalo. Tento mnoha zajímavostmi oplývající vršek byl na západním úbočí celý rezavý. Porosty "liščí trávy" takto zbarvují slínovcová úpatí leckterého kopce ve Středohoří. Jindy vesele zelená širokolistá tráva válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum) mění na podzim barvu, a protože odnožuje v hustý porost a bývá dominantní, je již z dálky velmi nápadná. Do míst, kde jsme ji mohli fotografovat zblízka, jsme nedospěli přes pole v takovém stavu, abychom se mohli nazvat "stepními běžci". Na nohách jsme měli závaží z nabalené slínovatky, a to nebylo možno setřást, setřít, přišlápnout a odtrhnout, a tak je bylo nutno s sebou vláčet ztěžklým krokem.

Podzim ve Středohoří je úkaz plný střídajících se nálad, od mlhou a mrholením zahalené melancholické krajiny po mrazíkem a větrem pročištěné daleké výhledy na modré kopce. Stepní běžci se v této době mohou pomocí plodenství kutálejících se přes holá pole dostávat z pahorku na pahorek, tedy přes rozsáhlou "kulturní step" na ostrůvky přirozené stepi a bílých strání. Ve skupině zvané Křesínské vrchy, podle blízké obce Křesín, je život a šíření stepních běžců všech tří zmíněných druhů vidět snad nejlépe v celém Českém středohoří.  



[1] Slínovatka je těžká jílovitá ornice podobná černozemi, vznikající na podloží ze slínovce. Patří k nejúrodnějším půdám v České republice.

Řepovník vytrvalý toulající se na přelomu října a listopadu po polích pod Rohatcem. 

Máčka ladní vyrostla na Visálku a nyní se její lodyha s plodenstvím kutálí po poli, hnána větrem.

"Liščí tráva", válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum) na slínovcovém úpatí Visálku.

Závaží z nabalené slínovatky na nohách. To patří k podzimnímu bádání v terénu.