Hledačem fraktálů
Sem vložte podnadpis

České středohoří je v prvé řadě geologickým útvarem zvláštních kvalit a botanické hodnoty jsou na geologii závislé. Není z jediné vulkanické horniny a skály vypreparované někde dlouhodobým přirozeným odnosem zvětralin, anebo jinde lidskou činností při těžbě kamene, jsou opravdu různotvárné. Jsou často velmi efektní a působí přitom dojmem, jako by v jejich tvářnosti tkvěl jakýsi pro dané místo předem daný zvláštní princip pukání a rozvětrávání. Člověk má tendenci poměřovat je s nápaditostí výtvarníků, ale lidská inteligentce v tom není; jsou to totiž fraktály. Všude se ocitám hlavně kvůli botanice, ale když jsem si o fraktálech přečetl, začal jsem si skal všímat a pro sebe objevovat ty známé i ty nikde v literatuře nezmiňované, a přesto pohledné a zajímavé.

Termín fraktál použil poprvé matematik Benoît Mandelbrot v roce 1975. Pochází z latinského fractus = rozbitý, roztříštěný. Teorii fraktálů proslavil knihou "Fraktální geometrie přírody"(Mandelbrot 1982).[1] Fraktál je geometrický objekt, který má následující vlastnosti:

1. Je "soběpodobný"[2]: Ať jej pozorujeme v jakémkoliv měřítku nebo v jakémkoliv rozlišení, pozorujeme stále se opakující charakteristický tvar. (Přibližná, ne zcela dokonalá soběpodobnost se velmi často vyskytuje v přírodě.)

2. Vznikl opakováním jednoduchých pravidel, přestože má na první pohled velmi složitý tvar.

Jako nejnázornější příklad přírodního fraktálu je někdy uváděna sněhová vločka, ale skály nejsou tak geometricky dokonalé. V jejich tvaru mají kromě uvedených dvou matematických charakteristik velký význam ještě náhody, a proto jsou tak originální; jako by šlo o promyšlená, a přitom překvapující umělecká díla.

Třetihorní lávy[3] tuhnoucí v jemnozrnné horniny, z nichž jsou kopce a skály v Českém středohoří, dostávaly praskliny již při chladnutí a při otřesech, a tím byla předurčena jejich odlučnost při rozpadání. Větrání, odnos zvětralin a rozpadání obnažených skal na balvany nastávaly pak v geohistorickém měřítku brzy, již ve straších čtvrtohorách, zvláště během glaciálů čili dob ledových. Dnes lze pozorovat, že tmavé čediče čili bazalty (s minerálem olivínem) a jim příbuzné tefrity (bez olivínu) se nejčastěji nejprve rozpadají ve sloupce, a potom v polyedrické hranáče.[4] Znělce čili fonolity a jim příbuzné i k nerozeznání podobné trachyty se liší nejen světlou barvou, ale také u nich častou deskovitou odlučností; jejich suť se skládá z plátů a destiček, při úderu zvonivých.

Na Lipskou horu mezi vesnicemi Lhota a Medvědice jsou botanici přilákáni medvědicí. Kdo ví, proč se ves jmenuje stejně jako vzácný plazivý keřík medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi)! Byl jsem tam v minulosti několikrát, ale nalezl jsem štěstí jen ve fotografování tam, na bezlesém vrcholu celkem hojného, ale jinak vzácného hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus). Až roku 2012 jsem si na informační tabulce přečetl, že medvědice na této lokalitě roste na jediné skalní plošince. Pátral jsem, a díky tomu jsem se dostal ke krásným, opravdu neobyčejným trachytovým skalám.[5] Trmácení a nebezpečné slézání po skalistých srázech však k nalezení medvědice nevedlo. Až v takových chvílích se obvykle zastavím a usoudím, že bych mohl používat hlavu. Začal jsem přemýšlet nad ekologickými vlastnostmi této vzácné dřevinky a svými bohatými zkušenostmi s rozložením rostlinných společenstev podle expozice a podle výšky na svazích čili v tzv. svahové katéně. Logicky mi z toho vyšla jednak nejpravděpodobnější orientace naleziště vůči světovým stranám, jednak skutečnost, že tam, na vrcholu, musím být někde blízko správného místa. Sebral jsem "svých pět švestek" a nedbaje napomínání své opatrné partnerky spustil jsem se přímo k medvědici. Byla tam!

Nezdají-li se býti trachytové skály podobné poskládaným haldám sešitů jedním z případů fraktálu, u Panské skály u Kamenického Šenova asi nikdo pochybovat nebude. Několikrát se tam opakují čedičové varhany, velké i malé, a odlámáním sloupců vzniklá plošina pak vypadá jako dlaždicový chodník složený z mnohostěnů. Tato velice známá skála je považována díky všemi oblíbenému klasickému pohádkovému filmu "Pyšná princezna" (1952) za jeden ze symbolů Čech. Prý velmi hluboký rybníček vzniklý po vylámání kamene nyní znásobuje krásu této členité, lidmi v minulosti odhalené, ale i ohrožované skály. Sloupce odtud se používaly až v Nizozemí, na budování hrází. O ochranu Panské skály se začal starat nejvýznamnější geolog Českého středohoří prof. J. E. Hibsch[6], pod jeho vlivem i české zájmové spolky, ale navzdory veškerým snahám se za první světové války na skálu opět vrhli kořistníci a těžba v malé míře probíhala i za první Československé republiky. Němci za druhé světové války ještě zamýšleli čedič těžit a využít na své ponorkové základně na ostrově Helgoland, leč k tomu naštěstí již nedošlo. Panská skála není pouhý fraktál, ale trucfraktál, řekl jsem si za onoho časného rána, kdy jsem tam rozjímal nad svárem mezi ušlechtilými úmysly a bezohledným kořistnickým buranstvím – v minulosti, jako dnes. ...,

Čedičové varhany jsou na několika dalších lokalitách v Českém středohoří, a také v geologicky přes vulkanickou činnost s ním spojených Lužických horách a Ralské pahorkatině, a také leckde po světě. Několik dalších zvláště pěkných příkladů ze Středohoří uvádím. Nejrozsáhlejší lomová stěna, v níž se sloupcovitá struktura opakuje v různě směrovaných svazcích a vějířích, je na Radobýlu u Litoměřic. Plošina pod stěnou nedovoluje takový odstup, aby fotografický objektiv, byť širokoúhlý, umožnil její zobrazení vcelku. Je to možné jen díky fotomontáži. Představu o velkoleposti tohoto útvaru lze získat díky nepatrně vypadající postavě partnerčině, která zcela odmítá nechat se fotografovat, leda jako měřítko, a to ještě z velkého odstupu.

Vaňovský vodopád poblíže skalního komplexu Vrkoč nedaleko Ústí n. L. padá prý z výšky 12 m, ale nehřmí, neboť za obvyklého stavu má vody málo. Partnerka se mu po kluzkém čediči přiblížila, a tím znázornila drobné rozměry lidské postavy v poměru k démonické přírodní kulise. Kolem je skalní amfiteátr, důvod, proč o tomto místě píši: Jsou tam snad nejsilnější čedičové sloupce v Českém středohoří, měřící až asi metr na šířku. Nahoře jsou příčně popraskány v silné desky, anebo v jednom místě i na jakési bochníky. Taková nikoli běžná odlučnost se v lomu na Dubí hoře, o níž bude ještě psáno, prakticky využívala.

Voda mizející a zase se objevující v balvaništi pod vodopádem se zdála být náramně čistá a potvrzovaly to larvy chrostíků nalezené pod kameny. Uvádí se i výskyt nepatrných plžů vázaných na čisté potůčky (kolem 5 mm měřícího kamomila říčního, Ancylus fluviatilis), anebo prameny (asi 2,5 mm měřící praménky rakouské, Bythinella austriaca), hledaných ale mnou nenalezených. Než se člověk napije, měl by se jít podívat o něco výše na přítok, tedy potůček zvaný Podlešínský. Voda tam mírně zapáchá a jsou tam mohutné porosty jakési vláknité řasy; spolehlivý ukazatel eutrofizace a vysokého obsahu fosfátů, pocházejících nejspíše z pracích prostředků. Ves Podlešín je jen asi 1,5 km daleko a samočisticí schopnost toku není spásou!

Od vodopádu vede 300 m dlouhá stezka k vyhlídce na skále Vrkoč, ale z ní nelze spatřit to nejdůležitější, níže v údolí Labe se nacházející skály s filigránskou krásou štíhlých sloupců z olivínického čediče v podivuhodném uspořádání, místy podobném ženské kštici. Lidem to asi připomínalo rozježený konec pletence, copu čili vrkoče[7], a proto si ta místa tak pojmenovali. Svěšené vějíře z čedičových sloupců je vidět také z opačné strany, od Labe, ale tam krásný pohled kazí těsně u skály vedoucí železniční trať a nad ní elektrické vedení. Pod zmíněným vyhlídkovým místem vede napravo snadno přehlédnutelná správná stezka pro fotografy. Končí sice zdánlivě na rozeklané nebezpečné skalní hraně, ale odtud lze nejpěknější struktury stále jen sotva zahlédnout. Je třeba ještě spustit se opatrně na níže vzniklou plošinku a šťastně spočinout mezi velice pěkným rostlinným společenstvem skalních stepí, s dominující tuhou štětinovitou trávou kostřavou sivou (Festuca pallens), krásným vysokým modrým rozrazilem klasnatým (Veronica spicata), kokoříkem vonným (Polygonatum odoratum), rozchodníkem velkým (Sedum maximum), tolitou lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria) a dalšími druhy libozvučných českých jmen. Kvůli nebezpečí ztráty rovnováhy a pádu do smrtonosné hlubiny bývalého lomu je nejlepší lehnout si na břicho a v této poloze fotografovat: vrkoč po pravé straně, snop po straně levé, lámáním vzniklou dlažbu ve stinné hlubině. Jedna z nejúžasnějších podívaných na čedičové útvary odhalené lidskou činností v Českém středohoří, zde související se stavbou blízké železnice v 19. století![8]

Maličký prastarý lom při přístupové cestě na Hazmburk je přehlédnutelný, protože je zarostlý a jeho stěna je vidět z těžební jámy. Snad nikde jinde než ve zvláštním zavlhlém mikroklimatu toho skrytého místa však nelze vidět "varhany" v zelené barvě, jen v náznaku snad ještě na Panské skále. Způsobuje ji porost jednobuněčné řasy zrněnky obecné (Pleurococcus vulgaris). Pro její existenci je nejdůležitější vlhký vzduch.  

Hříčkou náhody je další případ sloupcovitě odlučné čedičové skály, kterou je vidět na pahorku[9] vlevo od silnice z Litoměřic do Žitenic, jehož křovinný porost se s končícím létem stává malebně barevným. Jako by na vrcholu seděla kočka. Také se "Kočka" jmenuje. Tvar získala také vlivem těžby horniny, při níž byly na boku odkryty pěkné čedičové sloupce. Je to nyní vlastně úžasná mimoděk vytvořená veliká plastika, i když zcela dokonalou kočičí siluetu má jen z jedné strany. Skála je pozůstatkem sopečného sopouchu, a proto kolem je vidět vyvržený spečený nekompaktní materiál, dosud ne zcela denudovanou brekcii, a ještě níže pak již následují mazlavé slínité půdy, místy bělavé, prozrazující druhohorní křídové podloží. 

Čedičové divy tím ale nekončí. Vedle vzpomenutých a známých kamenných moří existují ještě podivuhodné fraktály, pro něž stěží vymýšlím výstižné označení. Vzpomněl jsem na technický název "kamenné pásky" pro materiál, jímž se ozdobně obkládají zdi. Podobně vypadající vzácně nalézané útvary na čedičových kopcích proto nazývám "páskované skály". Zvláštní způsob rozpraskání, snad způsobeného rychlým vychladnutím zvláště horké lávy shora, u nich vedl ke vzniku drobných hranolků až svisle orientovaných destičkovitých štěpin. Vznikla členitá strakatina, jakýsi organizovaný chaos. Na Hazmburku jsou víceré takové útvary na místě nepřístupném a badatelům skrytém. Na Košťálově je ovšem jeden dobře přístupný, neboť je jakoby vrostlý do schůdné jednolité skalní plošiny. Tím úžasnějším, nepravděpodobným dojmem působí.

Člověk měl v chráněné krajinné oblasti svůj domov odpradávna a mnohde působil na přírodu i kladně, choval-li se rozumně a nikoli velikášsky. Předmětem obdivu může být při daném tématu i lidské dílo: umělé masívy z místních hornin, čili kamenné zdi. Zdi z čediče, jež jsou vidět na pozůstatcích četných hradů, nyní vynechám. Chci upozornit spíše na opomíjené opukové zdi starých stodol i obytných stavení, jsou-li vůbec ještě zachovány. Jsou to také fraktály a je vidět, jak se velké a drobné kameny používaly v opakovaném účelném schématu, ať již rozměry zdi byly jakékoli. Tak vznikly zdi krásné svým umným uspořádáním a barvou způsobující pocit, jako by byly stále osluněné. Opuka[10] druhohorního stáří je jednou z typických hornin České křídové tabule, jejímiž sedimentovanými vrstvami prorazily lávy za vzniku Českého středohoří. Jako ilustraci jsem zvolil zeď fotografovanou r. 2012 v obci Boreč, pod stejnojmenným kopcem.

Přijdete-li ke skále zvané "Konojedské bochníky", jež se nachází na tefritové Dubí hoře na straně nejbližší k obci Konojedy a vzdálené od činného lomu na opačné straně[11], bude vypadat také jako lidské dílo, snad více než kamenné zdi. Je to ale obrovitý fraktál, na němž se lidská činnost projevila jen tím, že byl odhalen v bývalém kamenolomu. Je to čelo lávového proudu, jehož sloupcovité členění je zahnuté a k tomu příčně členěné. Jak to celé vzniklo – a jen šprýmař by řekl, že ohýbáním kamenů –  může nejlépe vysvětlit vulkanolog, na jehož půvabné populárně vědecké dílo odkazuji (Rapprich 2012, viz pozn. 3).

  Vysvětivky:

[1] Mandelbrot B. B. (1975): Les Objects Fractals: Forme, Hasard et Dimension.- Editions Flammarion, Paris; Mandelbrot B. B.  (1982): The Fractal Geometry of Nature.- W. H. Freeman and Co., New York.

[2] Vžitý matematický termín.

[3] Středohoří vyvřelo v období před 20 a 40 miliony let (tj. ke konci starších třetihor čili paleogénu) a vulkanismus se v malém rozsahu projevil ještě před zhruba 10 miliony let v mladších třetihorách čili neogénu. Viz Rapprich V. (2012): Za sopkami po Čechách.-  Grada Publishing, a.s., Praha.

[4] Čedičové horniny (čediče v širším slova smyslu) jsou tmavošedé až černé vlivem tmavých minerálů amfibolu a augitu, případně ještě olivínu (u čedičů v užším slova smyslu). Křemičitanovým základem je u nich živec sodnovápenatý čili plagioklas. Světlé znělce a trachyty (znělce v širším slova smyslu) mají jako křemičitanový základ hlavně živec draselný čili ortoklas. Čediče i znělce dále obsahují ještě tzv. zástupce živců čili foidy, což jsou nenasycené minerály světlé barvy, jež mají v molekule méně křemíku než živce. Znělce v užším slova smyslu se od trachytů rozlišují právě podle druhu foidu.

[5] Trachyty (znělce s. l.) většinou byly vtlačeny těsně pod povrch předešlých, zpravidla čedičových výlevů, kde utuhly.  Až později byly odnosem obnaženy.  Takové kopce se zvou lakolity a patří mezi ně také Milešovka. Viz Rapprich V. (2012): Za sopkami po Čechách.-  Grada Publishing, a.s., Praha.

[6] Prof. Josef Emanuel Hibsch (1852-1940) se narodil v Homoli na Litoměřicku, vystudoval ve Vídni a doktorát složil na Univerzitě v Lipsku. Z toho je patrné, že jeho mateřštinou byla němčina, ale uměl také česky. [Ulrych J. (1997): Josef Emanuel Hibsch – syn sopečného pohoří.- Vesmír 76: 632-638.]

[7] Vrkoč – zastaralé slovo znamenající pramen vlasů nebo cop [Filipec J. et al. /red/ (2001): Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost.- Academia, Praha].

[8] Výstavba železnice Praha - Drážďany v letech 1847 – 1850.

[9] Pahorek je na mapě jmenován "Sovice", leč je zde zmatek. Stejnojmenný vrch, jenž  je mnohem známější, je v témž kraji na Roudnicku. 

[10]  Opuka je technický výraz pro hodně pevný,štěpný, v přírodě nejčastěji deskovitě odlučný slínovec. Skládá se z uhličitanu vápenatého, jílových minerálů (podle lokalit i různých vlastností) a často i příměsi písku či pozůstatků křemičitých mořských hub. Je to zpevněný sediment druhohorních moří.

[11] Lom funguje od r. 1920. Kolem 70 cm velké polygonální odolné a neklouzavé dlaždice pořizované štípáním z tefritových (čedičových) sloupců byly známé jako "eichbergské desky". Toto historické označení vycházející ze jména lokality na rakousko-uherských mapách bylo opuštěno a zapomenuto.

Lipská hora od silnice Staré - Děkovka.

Trachytové skály na Lipské hoře.

Znělcová (fonolitová) skála na Sedle.

Medvědice lékařská roste na Lipské hoře na jediném místě. Je to vzácná plazivá dřevina příbuzná např. brusince a borůvce.

Panská skála u Kamenického Šenova. Chcete-li tuto všemi obdivovanou čedičovou skálu z filmové pohádky "Pyšná princezna" pozorovat bez lidí, buďte tam brzy ráno!

Dokonalé čedičové varhany na Panské skále. 

Na panské skále je i takto vypadající plošina, vzniklá odlámáním sloupců. 

Radobýl u Litoměřic, s bývalým lomem po levé straně.

Představu o mohutnosti lomové stěny dává poměr vůči velikosti lidské postavy.

Tento přírodní div odhalený lidskou činností můžete na Radobýlu vyfotografovat jen per partes, a potom snímky pospojovat.

Vaňovský vodopád na Podlešínském potoce, prý nejvyšší v Českém středohoří, pozorovatele poněkud zklame. Ne tak monumentální amfiteátr z neobyčejně mocných čedičových sloupců. 











Nejznámější pohled na Vrkoč v ústecké čtvrti Vaňov, žel pokažený trolejovým vedením nad tratí.

Vrkoč má ale také svůj rub. Tento výhled je těžko dostupný, stezkou od Vaňovského vodopádu. Vrkoč na pozadí hladiny Labe, toť je ovšem scéna pro bohy!

Zelené čedičové varhany na tajném místě na úbočí Hazmburku jsou patrně unikátní. Díky mikroklimatu v malé kotlince bývalého lomu je porostla aerofytická řasa zrněnka obecná.

Na tomto vršku severně od Litoměřic jako by seděla kočka.

Skála zvaná opravdu Kočka, pozůstatek malého vulkánu.

"Páskovaná skála" na Košťálově.

"Konojedské bochníky" na Dubí hoře. 

Čelo lávového proudu s "Konojedskými bochníky". Gina budiž  v této  scéně vzata jako měřítko.

Opuková zeď v  domku v obci Boreč byla , zdá se, původně omítnuta; dnes je opadaná a rozestupuje se již.

Mnohem dokonalejší práci s deskovitě odlučnou opukou jsem ovšem zdokumentoval mimo České středohoří, byť na dohled od jeho jižního okraje, v obci Evaň u Libochovic. Tak obdivuhodně postavili velikou stodolu; dnes to nikdo neumí.