Česky granat - dobra granat.
Sem vložte podnadpis

České granáty posbírané v Českém středohoří. Mají v sobě žár a v dopadajícím světle se jeví jako černé, s matným odleskem dozelena.

Vypravme se na Třebívlicko za českým granátem, drahým kamenem proslaveným třebas díky šestidílné empírové soupravě šperků po držitelce vsi Třebívlic, včetně zámku i velkostatku, Ulrice von Levetzow[1]. O tomto drahokamu se hodně píše také díky údajně "největšímu českému granátu", jenž se nachází - jak jinak - v Drážďanech. Je svrchu obroušen do hladkého oválného tvaru[2], s osami 34,0 x 27,4 mm a je zasazený v klenotu symbolizujícím Řád zlatého rouna čili Ordre de la toison d'or, el Toyson de oro či el Tusan, dokončeném r. 1749 pražským klenotnickým
mistrem Diespachem. Ten neuvěřitelně velký exemplář byl prý nalezen počátkem 18. století u Šepetel, pouhý kilometr severozápadně od Třebívlic a sotva 4 km od místa současné těžby u Podsedic[3]. Nám v Čechách zůstal menší kámen, vybroušený do tvaru šestiřadé routy, zpravidla používaného pro granát a pro diamant. Má po výbrusu průměr 12,3 mm, výšku 8,6 mm a váhu 2,64 gramu a lze jej spatřit v Muzeu českého granátu v Třebenicích. Prý byl nalezen u obce Chrášťany, pouhý kilometr od zmíněných Podsedic.

České granáty jsou ovšem zpravidla malé, a proto se ve špercích většinou zasazují kamínky velké jen 1-2 mm tak, aby ve větším počtu tvořily působivé řady nebo blýskavá políčka. Surové kameny jen vzácně měří víc než 5-6 mm a velikost nad 8 mm je opravdu výjimečná.[4] Uvedené podstatně větší exempláře, drážďanský i třebenický, jsou něco jiného: Drážďanský  je tzv. pyralmandin,  řebenický byl přesnými vědeckými metodami rozpoznán jako almandin.[5] Často velký v cizině nalézaný méně vzácný druh granátu zvaný almandin je křemičitan železnato-hlinitý, kdežto český granát (ze skupiny pyropů) je křemičitan hořečnato-hlinitý se stopami železa a chromu, prvků určujících jeho barevný odstín. Přechodný pyralmandin má výrazný podíl hořčíku nahrazený železem. V 18. století, době rozkvětu brusíren v Čechách a čilých obchodů s drahými kameny, se klenotníkům jistě dostávalo i granátů z ciziny. Tak jako se to děje dnes, při potřebě velkého kamene proto opravdu mohly být české granáty kombinovány nebo nahrazeny podobným, ale přece jen jiným granátem exotickým. Udávaný český původ popsaných velkých granátů přesto není zcela vyloučený, ale po stránce  určitě nemají týž zdroj, z něhož pocházejí pravé české granáty. 

Který český granát se tedy po posledních poznatcích stává tím největším? Je to případ ve stylu Járy Cimrmana! Ve zmíněném Řádu zlatého rouna jsou totiž ještě dva další rozměrné kameny a ty jsou skutečnými a ověřenými českými granáty. Nejsou to ovšem pěkné broušené objemné krystaly, ale jsou tenké. větší by při osách 21,5 x 19,8 mm a výšce 5,2 mm mohl být největším českým granátem, kdyby jej kvůli lepší průsvitnosti, a tím výrazněji viditelné barvě, zespodu ještě miskovitě neprobrousili a neudělali z něj pouhou skořepinu o síle jen asi 2,7 mm; stejně tak i u nejmenšího ze tří granátů v Řádu. Těžko jej zvát kamenem, jestliže z něj udělali tenkostěnnou puklici. U českých granátů však snad netřeba pídit se po rekordních mírách, protože u nich přece jde hlavně o krásu. Dle přírodovědeckého pohledu je granát nejkrásnější, když se výbrusem příliš nezmění přirozený tvar oválného zrna, anebo mnohohranného přibližně kulovitého krystalu. Tehdy se větším broušeným kamenům zachová velmi tajemná temná barva a rudě žhnou jen při některém vhodném směru světla. Potom se nejenom blýskají, ale jsou-li ve špercích, při sebemenším pohybu se rozžhavují a hasnou. O takových granátech budu ještě psát, leč nejprve je třeba doplnit zmínku o historicky vysoce ceněných špercích Ulričiných.  

Ulrika von Levetzow zdědila šperky, vyrobené r. 1820 ze 468 granátů, po své mamince Amálii. Ta je dostala od zamilovaného hraběte Františka z Klebelsberka po tom, co se r. 1821 přestěhovala k němu do Třebívlic.[6] Ulrika (1804-1899) v Třebívlicích setrvala většinu svého dlouhého života a je tam i pohřbena. K udržované rodinné hrobce přicházejí i dnes romantici, kteří si idealizují skutečnost, že Ulrika byla poslední velkou láskou věhlasného básníka a zvídavého intelektuála J. W. Goetha, tíhnoucího nejen k ní, ale i k Čechám. Počítám se také mezi romantiky, ale na případu těch dvou Němců mi ledacos kazí půvab legendy! Považte, že Ulrika, narozená ve svobodném státě Sasko a poslaná na výchovu do Štrasburku, mluvila německy i francouzsky, ale za 75 roků
života mezi, jak se ví, i tehdy převážně českým třebívlickým obyvatelstvem se naučila česky jen pasívně. Ke svým šperkům z granátů, kamínků jsoucích historickým atributem českých vlastenek, by tedy nejspíše dokázala říci jen bědnou češtinou: "Česky Granat - dobra Granat".[7]

Byla ale k českým poddaným laskavá a jimi oblíbená, nebyla skoupá, hrála na kytaru a měla proslulou zahradu plnou vlastnoručně pěstovaných růží, mějme ji proto rádi! To Goethe, velebný kmet kroužící při svých pobytech v Mariánských Lázních (1821-1823) kolem sotva zletilé Ulriky, neprokázal ohleduplnost a přiměřenou zdrženlivost. Ve společnosti prý Ulriku sice nazýval "dceruškou", ale jako 74letý stařec měl úplně jiné spády: Nakonec přes prostředníka žádal o Ulričinu ruku. Byl velmi taktně odmítnut a ti dva se pak již nikdy nesetkali. Kdo však ví, zda snad zcela nečekané demaskování zdánlivě otcovského vztahu nezanechalo na mladičké Ulrice navždy psychické trauma! Již nikdy nebyla ochotna, ač víceré nabídky k sňatku prý nechyběly, k přirozenému životu manželskému. Kdo ví, proč také nařídila před smrtí spálit veškeré dopisy a nechtěla-li něco zraňujícího zastřít, uvádějíc tu historii "na pravou míru" ve svých pamětech?Granáty, vzácné kamínky z míst tohoto příběhu, mi vždycky připadají jaksi smutné - snad pro Ulriku.

Klenotnické granáty od Podsedic, z jediného nyní povrchově těženého ložiska v Českém středohoří,[8] mají barvu krůpějí krve a nepopsatelný matně tmavozelený odlesk; ale tamtéž se nacházejí také šperkaři zpravidla nepoužívané kameny odlišné, nafialovělé, s dvojnásobně zvýšeným obsahem chromu oproti červeným.[9] V místech těžby jsou dvě bělavé granátonosné vrstvy vzniklé za pleistocenních ledových dob jako splachy a sedimenty uložené půdotokem čili soliflukcí. [10] Mezi nimi je tmavší jalová slínitá vrstva pohřbené půdy z teplého mezidobí. Když jsem pořizoval fotografie naznačené situace, váleli se v ložisku hledači, kteří mi na pozdrav odpověděli "Guten Tag!" V tamní za vlhka mazlavé a za sucha ztvrdlé, omletým kamením bohaté hmotě toho jistě mnoho nenašli. Větší naději by měli, kdyby pátrali na povrchu okolních polí. Nevykládal jsem jim nic o tom, že šťastlivcem je český pocestný. Slovem "pocestný" se zde označuji, protože nejvíce granátů nacházím leza po kolenou na polních cestách. Tam se za dešťů promývá a třídí erodovaný materiál a se střídavým úspěchem se dají najít místečka plná nejvíce svítících granátových střípků a vzácněji pěkně tvarovaných tupohranných zrnek. Ta jsou temná, v dopadajícím světle zdánlivě černá, ale nějaký ten rudý záblesk při pohledu zešikma se vždycky objeví.

Zjistil jsem, že sesbírané granáty ztrácejí mnoho ze svého kouzla oproti nálezům netknutým, sedícím v hlíně. Je to jako s nálezem pravého hřibu, nad nímž v prvém okamžiku po spatření srdce houbaře zaplesá; očištění už se přenechá manželce, neb není spojeno s emocemi. Strávil jsem romantický den "pocestného" pod návrším zvaným Linhorka, prokázaným zdrojem granátů, kdysi určitě mnohem vyšším a mohutnějším kopcem, odkud přírodní síly transportovaly materiál k Podsedicím i jinam na okolní Třebívlicko.[11] Napadlo mne totiž, že granáty by měly být dokumentovány právě z pohledu "pocestného", doslova na cestě. To možná ještě nikdo neučinil.

Jako na zemi se válející fotograf zdál jsem se být zajímavým objektem pro nádherného, robustního mladého psa, podle údaje majitele křížence mezi německým ovčákem a japonským plemenem "Shiba inu". Když jsme se tak potkali, chválil jsem majiteli zdvořile toho psa - postavu, zjevnou sílu, temperament i patrnou oddanost. Považoval jsem také za potřebné naznačit, proč jsem byl nalezen v tak podivné poloze, ležící v prachu cesty. Abych dotvrdil pravdivost svého při tom řečeného výkladu o Linhorce a granátech, otevřel jsem bílou ampulku s několika právě nalezenými kamínky a napřáhl ruku tak, aby byly vidět. Pes v mžiku zareagoval vyštěknutím a výpadem, při němž se ukázal jeho skvěle vypadající, silný chrup. Naštěstí byl upoután na řemeni. Nevím, šlo-li o obranu proti domněle útočnému gestu, anebo pes byl hravý a doufal, že bude ampulka hozena do dáli a zazní povel "aport"! Spěšně jsme se s pánem stále netrpělivějšího psa rozloučili a já si vzpomněl na plánovanou návštěvu blízkého městečka Třebenic, kde mají Muzeum českého granátu.

Tam je umístěn zmíněný veliký almandin, považovaný podle popisky i po 12 letech uplynulých od vědeckého stanovení opravujícího mýlku za největší český granát se na území Čech. Ani napodobeniny slavných Ulričiných šperků se nezdály nijak úchvatné, protože vypadají jako vyrobené včera. Jiné šperky, vytvořené v 18. a 19. století a věnované místními vlastenci, jsou ale skutečně úžasné.[12] Nikdy si ale nemůžeme být jisti, zejména v případě relativně velkých kamenů, zda čeští brusiči v té době nesáhli po tzv. tyrolských granátech, též u nás hojně broušených, na zakázku šperkařů u nás i v cizině. Avšak to jsou již zmíněné almandiny, mnohem méně vzácné granáty jiného chemického složení než ty pravé, české.

Korále o délce 44 cm, ze sedmdesáti blýskavých 6 až 7 mm velkých granátů spočívaly v muzeu v polygonální vitríně, na poněkud nevhodné hrubě vzorované, stářím flekaté textilní tapetě, v nejhorším možném osvětlení. V mdlém dopadajícím světle nemohla být patrná barva jistě průsvitných kamenů, zdály se být úplně černými. Pociťoval jsem tento zaostalý a celkem ohyzdný způsob instalace jako muzejnický šlendrián.[13]

Nikdo si mne, ojedinělého návštěvníka, nevšímal. Nijak nenapomínán jsem se pohyboval mezi vitrínami a neupozorňoval jsem na sebe používáním fotografického blesku. Znamenalo to, chtěl-li jsem pořídit fotografii, vypořádat se s iluminací podobnou té, jaká bývá v pouťových "domech hrůzy", a také s odlesky zvenčí prozářených oken se strakatými vitrážemi. Jak jsem koupil, tak prodávám: Předkládám fotografie pořízené za popsaných světelných poměrů, a proto patřičně nekvalitní; zato jsou spojené s tímto drobným příběhem drzého pocestného, jenž tam spatřil i vyfotografoval - alespoň si to v tu chvíli myslel - vůbec nejkrásnější české granáty.

Byl by to hezký konec vyprávění, kdybych se nepídil po informacích přímo v litoměřickém muzeu, kde jsou šperky z třebenické expozice evidovány. Jaké bylo moje zklamání, když se nedalo nic zjistit o původu a získání těchto granátů, avšak s určitostí bylo zaznamenáno, že jde o granáty tyrolské a nikoli české granáty mimořádné velikosti!


[1] Kopie vytvořená po krádeži z r. 1988 je vystavena v Třebenicích, originál je po objevení lupu zabezpečen v depozitáři Oblastního muzea v Mostě.

[2] Někdy označován jako kabošon čili čočkovec, ale zespodu je miskovitě probroušený, a tím ztenčený.

[3] Bouška V. et Turnovec I. (1996): Mineralogický symbol Čech - český granát.- nakl. Drahokam Turnovec, Turnov.

[4] Seifert A. V. et Vrána S. (2005): Bohemian garnet.- Bulletin of Geosciences 80/2: 113-124.

[5] Hyršl J. (2000): Nový gemologický výzkum údajných největších českých granátů.- Minerál 7/5: 415-418.

[6] Tehdy rozvedená a ještě v druhém manželství ovdovělá 33letá Amálie (původně von Brösigke) a zamilovaný o 14 roků starší František museli na sňatek počkat 22 let, kvůli komplikacím s Vatikánem, dokud nezemřel první manžel, byť dávno s ní rozvedený a znovu ženatý. František byl dobrý ekonom i ministr, vzdělanec a muzikant, starého rodu spřízněného s českou šlechtou, spoluzakladatel českého Národního muzea! Jeho nevlastní dcera Ulrika se v Třebívlicích zabydlela nastálo až r. 1824, po návratu z pobytu ve Štrasburku.Více viz Macek J. (1999): Dějiny Třebívlicka a Ulrika von Levetzow.- Sborník Třebívlice '99, vyd. obec Třebívlice.

[7] Narážím na populární humorné vyjádření "česky vojak - dobra vojak" z filmu
"Dobrý voják Švejk".

[8] V letech 1994-2008 se české granáty klenotnické kvality těžily také v Podkrkonoší, ve Vestřevi u Hostinného; viz Hanus et. al. (2013): Český granát. Historie, geologie, mineralogie, gemologie a šperkařství.- Granit, s.r.o., Praha.

[9] Seifert A. V. et Vrána S. (2005): Bohemian garnet.- Bulletin of Geosciences 80/2: 113-124. Naproti tomu v knize Klečák J. et Holásek O. (1972): Český granát.- Ústí n. L. se na str. 19 píše: "Podobně jako u předešlých granátů ani pyrop nemá stálou barvu. Většinou kolísá v odstínech rudé s nejrůznějšími nádechy. Nikdy však není nafialovělý, jako almandin."

[10] Půdotok probíhal po spádu terénu díky zmrzání a rozmrzání mokré zeminy, vznikající větráním.

[11] Granátonosná brekcie (spečené ostrohranné úlomky) na vršku Linhorka ovšem také vlastně není původním zdrojem, neboť třetihorní (resp. neogenní) vulkanismus tam jen přemístil granáty z hlubinných magmatických hornin, tzv. peridotitů, ultrabazických, bohatých na hořčík a železo. Podobnými zdroji českých granátů jsou ještě vrchy Bota čili Granátový vrch u Měrunic a Velký a Malý vrch u Třtěna. Další pyroponosné sopouchy se nepodařilo najít, ale mohly existovat a být během čtvrtohor zcela erodovány.

[12] Uveden je například kronikář pěkného českého jména Jiří Šašek (1895 - 1979), pocházející z Luckého mlýna v sousedních Chodovlicích.

[13] Dovoluji si to posoudit, protože ve své odborné kariéře jsem též byl 17 let muzejníkem v poměrně významném Severočeském muzeu v Liberci.


Návrší za obcí Staré, zvané Linhorka, je z granátonosné brekcie.

Vršek Bota alias Granátový vrch u Měrunic je podobným zdrojem granátů.

Těžební jáma u Podsedic, stav r. 2012.

Granáty bohatý soliflukcí přemístěný sediment v této jámě.

Dějiště epizody pod Linhorkou.

Český granát na cestě "in situ", nad jakým srdce romantika zaplesá. 

Tělísko jako by doutnalo a skýtalo velký žár. České granáty je třeba fotografovat v přirozeném světle, aby bylo lze uvěřit tomuto efektu.

Některé z granátů jsou takto temné, ať je pozorujeme z kterékoli strany. Po vybroušení jsou to kameny tajemné krásy.

Jiný kámen přibližně téže velikosti jako předešlý může mít jásavě rudou barvu.

Je-li takto jásavě červená odrůda  českého granátu osvětlena teplým světlem z baterky, vidíme krásně krvavý kamínek, ale tajemná sálající záře je ta tam.

Vnitřní sféry, viditelné zde, po výbrusu nespatříte, neboť hru světel bude řídit optický lom na vybroušeném tvaru a nikoli síly přírodní, jež daly kameni tento tvar.

Kamínek jen asi dvoumilimetrový, leč barvou v přirozeném světle velice uspokojivý!

Takový kámen musí člověk mít rád a nedivím se, že se stal kamenem českých vlastenek, jež má také každý rád.

Poctivý historický šperk ze samých českých granátů z Českého středohoří. Ale jakou tedy má český granát vlastně barvu?

Typické uplatnění českých granátů, zde v broži z 19. století. 

Samé české granáty, žádný almandin! Kéž by byly vidět v přirozeném  světle, anebo alespoň prosvícené bílým osvětlením!    

Hřeben, kde chceme věřit, že ty velké temné kameny jsou skvostné pyropy a nikoli méněcenné almandiny.

Myslel jsem, že spatřuji nejkrásnější české granáty, uspořádané v této prosté šňůře. To jsem se tedy napálil! Jsou to "tyrolské granáty" (almandiny). Kdyby byly prosvíceny bílým světlem, jevily by se zřejmě nafialovělými. Elegantní zakončení mého vyprávění tím ztrácí efekt, ale to už nám od doby Járy Cimrmana vlastně nevadí.