Být v nesprávnou dobu na správném místě.
Sem vložte podnadpis

Trochu jsem pozměnil frázi "být v nesprávnou dobu na nesprávném místě", používanou zpravidla v případě všelijakých neblahých osudových událostí. To abych ukázal, jak a díky čemu se badatel někdy namane ke vzácné podívané nebo jedinečnému pozorování. Příkladem "správného místa" budiž kopec Raná na Lounsku a "nesprávné doby" den 3. října 2012. Raná je totiž proslulá svou stepní vegetací a každý botanik ví, že skutečně vhodná doba k návštěvě této lokality bude proto nejspíše někdy ke konci dubna, kdy kvetou hlaváčky jarní, a také po celý květen, kdy step prochází proměnami květnatých aspektů. Někdo jezdí na Ranou nebo sousední neméně proslulý Oblík právě koncem května až počátkem června, kdy se dostavuje vlání kavylových polí, neboť kavyly (Stipa) již mají vyvinuté své obilky s dlouhými péřitými osinami[1]. Kdybyste se tedy botanika zeptali, jestli je správnou dobou k návštěvě Rané počátek října, řekl by, že je to nesmysl. Ocitám se v takových z hlediska botaniky podivných časech na různých místech Českého středohoří, a díky tomu bývám překvapen přírodovědeckými dojmy. Třebas na Rané každý botanik chce vidět již skoro ve Středohoří vymizelý jablečník obecný (Marrubium vulgare) z čeledi hluchavkovité. Dívá-li se však rád přes hledáček fotoaparátu, pak není jablečník tak pěkný kvetoucí, jako když má v říjnu stárnoucí vlnaté listy a pitoreskní plodenství. Deseticípé vytrvalé kalichy vynikají až tehdy, na podzim. 

Raná je již od jara velmi frekventovaným místem. S jejího temene nebo úbočí startují piloti s Rogallovým, nebo "paraglidingovým" křídlem. Jim překážejí četné vznášející se výtvory leteckých modelářů, tichých i hlasitě si zoufajících nad malými leteckými katastrofami svých mnoho hodin sestavovaných hraček. Parkoviště dole pod kopcem bývá plné automobilů a obytných přívěsů a přilehlá restaurace hlaholí bujarým návštěvnickým provozem uvnitř i venku. Při říjnové návštěvě však bylo zavřeno a přítomen byl jenom jeden příjemný instruktor "paraglidingu" s jediným žákem, a k tomu jenom jediný majitel rádiem řízeného tiše létajícího dvoumetrového modelu větroně. A ještě ovčák se svým stádem. Až mnohem později po tom, co jsem vystoupal na vrchol, přišli také tři obligátní Němci. K nim přibyl ještě krátce se vyskytnuvší běžec v profesionální přiléhavé kombinéze, se zájmem výhradně o běh po strmé cestě na vrchol a zpět. Zmíněný instruktor, již postarší sportovec působící dojmem, že je každodenním obyvatelem a dobrým duchem lokality, zmínil panující stav jako nebývalý klid. Tak se mohl začít odvíjet příběh okouzlujícího dne, kdy step, po letním suchu a vedru již zase ožívající zelení, odhalovala projevy svých obyvatel z říše rostlinné i živočišné.

Na cedulce se základními údaji o přírodní rezervaci na Rané se dočtete, že tam lze někdy pozorovat v naší republice celkem vzácného dravého ptáka motáka pilicha (Circus cyaneus). Vyhledává bezlesé plochy, ať již mají povahu stepi, polí, nebo velkých pasek, a hnízdí na zemi. Nejčastěji táhne krajinou Českého středohoří právě na podzim a létá nízko nad terénem, pátraje po hraboších. Dvakrát jsem jej zastihl na vrcholu Rané a mohl jsem teleobjektivem vyfotografovat jeho charakteristické držení křídel během plachtění, ve tvaru širokého V. Byly vidět i prstovitě roztažené koncové letky, jako by to byl orel. Je to prý středně velký dravec z čeledi jestřábovitých, s rozpětím křídel 97-118 cm. Náš exemplář se zdál veliký a jeho manévry s širokými křídly mi připadaly majestátní, hodné krále vzduchu. Durdím se tudíž nad textem uvedeným v tzv. otevřené encyklopedii na iternetu, kde jiný autor píše, že tento krasavec loví "za pomalého, kymácivého letu nízko nad terénem"; jako by byl špatným letcem! Zkuste se zeptat některého pilota, jaké to je letět za nevypočitatelných větrných poryvů pomalu a nízko nad terénem! Moták pilich to dokáže a fotografie jeho letu za lovu nad ranskou stepí nechť mu zajistí obdiv. Dravcova křídla, jsoucí jakoby příliš veliká k drobnému tělu, jsou vidět z podhledu, neboť jsem stál mnohem níže na úbočí.

Dodrápal jsem se nahoru po podkluzujícím čedičovém štěrku a sčesaných smekajících se tuhých dlouholistých trsech kavylu na vrchol. Právě jsem tam obdivoval nikterak běžnou a pěkně vypadající vytrvalou stepní trávu vousatku prstnatou (Bothriochloa ischaemum), když mne partnerka zahanbila tím, že chytřeji využívajíc stezky je na místě též a méně zničena. Navíc třímala v pěsti velikou vzácnost. Právě tu, již jsem zařadil na seznam položek, jež by se velmi hodily pro pojednání o Českém středohoří s tím, že ji ale nejspíše nenajdu. Šlo o samečka nejkrásnějšího českého pavouka, jménem stepník rudý (Eresus kollari)[2]. Ač se Českým středohořím toulám desítky let, náhodně jsem se s ním předtím setkal jen na blízkém Oblíku a na Rohatci u Libochovic. Tělíčko samečka je jen asi 1 cm velké, ale díky nápadně strakatému zbarvení je dobře vidět. Samička je větší, celá černá a žije trvale skrytě v 10 cm dlouhé, pavučinou zpevněné trubkovité noře. Ústí této skrýše vybíhá v 3-5 cm dlouhou pavučinovou stříšku, která je lovným zařízením. Pavoučice tam napadá kořist silně jedovatým kousnutím zdola. Sameček žije podobně, ale na podzim se vydává hledat kvůli páření samičku, a právě tehdy bývá spatřen. Než se tak stane, vyvíjejí se tito pavouci 3-4 roky. Když sameček najde dospělou samičku, žijí pospolu několik dní v její noře, hodují a několikrát se páří. Sameček hned potom hyne, kdežto samička před svou smrtí ještě nějaký čas pečuje o kokon i mláďata.

Stepník rudý ulovený mou partnerkou byl opět vypuštěn do stepi za účelem fotografování pomocí speciálního objektivu "makro" s pevnou ohniskovou vzdáleností 35 mm. To číslo uvádím proto, že čtenáři znalí fotografování si hned mohou představit, jak asi vypadalo zaostřování na čilého a rychlého pavouka z nepatrné vzdálenosti tak, aby na objekt nedopadal fotografův stín. Shrnu to tak, že v následujících chvílích jsem zajisté ani v nejmenším nevypadal jako důstojný badatel a dokumentátor. Vrchol Rané byl však naštěstí liduprázdný, i partnerku jsem, ač mne to pak mrzelo, zahnal nevrlým odbýváním nápomocných rad. Lovecké choutky převládly nad slušností. Partnerky
přírodovědců musí být v tomto ohledu velmi otužilé a ta moje již strpěla mnohé příkoří. Přesto mi přinesla nádherného stepníka, později mi prominula dlouhé číhání u syslí nory a následně vyslechla blábolení ve vesnické hospodě, které jsem vyvolal ve snaze dozvědět se něco o pomětihodnostech z okolí. Přes to všechno nakonec uznala, že nápad být v nesprávnou dobu na správném místě vlastně vedl k pěknému dobrodružství.

Zmínil jsem syslí noru, ale než jsem se k ní dostal, ještě jsem se přesvědčoval, že třebas mateřídouška panonská (Thymus pannonicus), typický druh stepí v Českém středohoří, na podzim také po suchopárném létu ožívá a místy zase kvete. I teď, na podzim, step ještě voní! Níže, tam, kde půdu již ovlivňuje slínovcové vápnité podloží[3], jsem také potkal podzimní hořce brvité (Gentianopsis ciliata). Zamiloval jsem si je již dávno, a sice proto, že si je nikdo nemůže přivlastnit a dát si je na zahradu. Tam se neujmou, a nerostou ani jsou-li vysety. Jsou jenom dvouleté a svůj krátkodobý vývin mohou prodělat jen díky symbióze se speciálními půdními houbami. Je jasné, že takové ekologicky citlivé soužití je možné jedině v přirozeném rostlinném a mikrobiálním půdním společenstvu. Chcete-li hořce brvité vidět, musíte třebas pod Ranou[4] vyrazit v tento pozdní čas, jenom tehdy kvetou.

Úpatí Rané je místem, kde se také hromadí svahoviny snášené ze svahů erozí. Spolu se zvětralým slínitým podložím[5] tam vytvářejí mocnou půdu, kterou ke svému životu potřebují dnes vzácní sysli obecní (Spermophilus citellus). Jsou to pospolitě žijící veverkovití hlodavci s denní aktivitou, kteří si v půdě vyhrabávají členité chodby s více vchody. Tam se skrývají, kdykoli se musí obávat dravého ptáka, lišky, tchoře, anebo blížícího se člověka či jeho psa. Dostatečně hlubokou půdu ale potřebují hlavně k vybudování bezmrazých přezimovacích nor, kde upadají do spánku na celých 7 měsíců v roce. Většinu svého krátkého života, trvajícího v přírodě často jen 1-2 roky (výjimečně až 6 let), tedy prospí. Přes zimu při utlumení metabolismu, za tělesné teploty klesající někdy prý jen na 3 °C, pomalu spotřebovávají svou tukovou zásobu.[6] Dospělí jedinci usínají již během září, kdežto mladí jsou čilí poněkud déle. Díky tomu mohu podat malé svědectví o jejich chování, zaznamenané až počátkem října. Toho roku ještě nebyl ani první přízemní mrazík.

Uvidět z dálky pobíhající nebo vzpřímeně sedící, okolí pozorující sysly je možné hlavně na sešlapávaných trávnících na plochách využívaných při "paraglidingu" nebo jako hřiště. Sysli jsou obezřetní a nízký porost jim nejlépe vyhovuje při rozhledu i rychlém úprku. Odtud vybíhají na okraje stepi a krmí se tam semeny a doplňují si výživu i drobnými živočichy, pokud je zastihnou. Někteří sysli si vybudovali sezonní úkryty i přímo tam, v přirozeném stepním společenstvu. Jednoho takového podnikavého jedince jsem vysledoval a velice zvolna jsem se přiblížil k díře, kam zmizel. Ze vzdálenosti asi 6 m jsem spatřil, že mne svým velkým očkem přece jen pozoruje. Až zhruba po půlhodině se osmělil a já jsem mohl pořídit několik fotografií. Tento drobný tvoreček, s tělíčkem dlouhým jen nanejvýš 24 cm, umí při pozorování širšího okolí panáčkovat, přední tlapičky používat jako ruce, ouška má citlivá tak, že snad slyší i trávu růst. V naší republice je prý méně než 30 míst, kde se ještě vyskytuje, a zoologům se nepodařilo usídlit jej ještě na dalších podobných lokalitách. Ty tam jsou doby, kdy sysli byli hojní na polích. Příčiny jejich vzácnosti mohou být víceré. Provázeli možná již pravěké zemědělství a z polí je snad vytlačila, stejně jako mnohé kdysi hojné a dnes vzácné plevele, až soudobá agrotechnika s velkoplošnými osevními postupy, příliš hlubokou orbou a hojným užíváním chemických přípravků. Vědci však předpokládají i možný vliv přirozené oscilace hranic druhového areálu během klimatických výkyvů, neboť česká populace se nachází na samém okraji oblasti celkového rozšíření.[7]

Díval jsem se na pózujícího i polehávajícího sysla a zdálo se mi, že je svým zbarvením přizpůsoben právě stepnímu porostu, a domníval jsem se, že na něj byl původně potravně vázán. Jenomže pak jsem se dočetl, že nepochází z ruského stepního pásma, ale z teplé jihovýchodní Evropy, kde skutečné stepi skoro vůbec nejsou a zasahují tam jen cípečkem u Černého moře.[8] Syslův areál vypadá na mapě přibližně jako trojúhelník se základnou na západním černomořském pobřeží a vrcholem v západních Čechách.

Nejsilnější současné české populace jsou přitom na dvou letištních travnatých plochách, další výskyty jsou známy z golfových hřišť, a také na Rané, hned vedle mnou pozorované syslí nory, bylo bohatě osídlené hřiště na občasný amatérský fotbálek. Ač se sysel lidí očividně nesmírně bojí, a ten "můj" mi nedovolil přijít blíže než na 6 m, člověka tento živočich s výhodou provází, je tzv. synantropním druhem.

Povšiml jsem si, že důvěřivost fotografovaného sysla se zvyšovala úměrně s tím, jak mi ve strnulé poloze tuhly klouby. Patrně usoudil, že tímto způsobem se měním v cosi jako neškodný kámen. Nicméně, chtěl-li jsem předejít úplné ztrátě pohyblivosti rovné zkamenění, musel jsem povstat. Toto hlučné finále znamenalo ukončení naší exkurze na Ranou a nejspíše i letošní sezóny pozorovaného sysla, jenž nadmíru vyděšen prchnul jistě až do nejhlubší nory se zimním pelechem.



[1] Kavyly jsou lidově zvány "vousy svatého Ivana".

[2] Často je užito i jména Eresus cinnaberinus, jež je někdy považováno za pochybné (nomen dubium). Stepník rudý je druh Evropský, hlavně středoevropský až jihoevropský.

[3] Prasklinou ve slínovcovém souvrství podpovrchově proniklo čedičové magma. Tato následně mohutnou denudací obnažená obrovská žíla je nynější táhlý trojhrbý kopec Raná.

[4] Ale také třebas na bazální partie Rohatce u Libochovic, na bílou stráň u Třtěna a jiná místa se slínovci.

[5] Slínité horniny (tvrdší opuky a měkké slíny) a slínité zeminy obsahují uhličitan vápenatý, vododržné mazlavé jílové minerály a malý podíl křemičitého písku. Mají bělavou barvu.

[6] Sysli obecní si (na rozdíl od křečků polních) neukládají zásoby potravy.

[7] Podrobněji viz Matějů J. (2008): Ecology and space use in a relict population of the European ground squirrel (Spermophilus citellus) at the north-western edge of its distribution range.- Lynx 39: 263-276; Ondráčková E. (2009): Sysel - čiperný spáč.- Naše příroda 2009/4: 20-32.

[8] Stepním druhem je sysel perličkový (Spermophilus suslicus).

Raná viděná z Oblíku.

Mateřídouška panonská (Thymus pannonicus) kvedtoucí na Rané 3. října 2012.

Jablečník obecný (Marrubium vulgare) roste ve vrcholové partii Rané při cestě. Druh ve Středohoří téměř vymřelý, za starých časů však hojnější. Je velmi teplomilný.

Moták pilich (Circus cyaneus) lovící navzdory větrným poryvům nízko nad ranskou stepí.

Moták pilich nad Ranou. Křídla jako by byla oproti trupu příliš velká.

Stepní tráva vousatka prstnatá (Bothriochloa ischaemum).

Vystrašený sameček stepníka rudého (Eresus kollari) s rozevřenými kusadly.

Tak vypadalo zaostřování na čilého a rychlého
pavouka z nepatrné vzdálenosti tak, aby na objekt nedopadal fotografův stín.

A zde je výsledek: Nejkrásnější český pavouk na snímku.

Hořec brvitý (Gentianopsis ciliata) na slínovcovém úpatí Rané.

Bystré očko nedůvěřivého sysla (uprostřed).

Sysel obecný (Spermophilus citellus).

Tento drobný tvoreček, s tělíčkem dlouhým jen nanejvýš 24 cm, umí při pozorování širšího okolí
panáčkovat.