Melancholie třídního srazu
Sem vložte podnadpis

Tak jsme se sjeli ve městě pod Lovošem, tedy v Lovosicích. Po 46 letech od složení maturity na Střední všeobecně vzdělávací škole, protože abiturientům loni v setkání bránila spousta životních komplikací. Umřeli nám prý již 4 spolužáci a skoro všichni členové tehdejšího profesorského sboru, až na dva. Jeden z těch dvou propadl alkoholu a žije osaměle. Skoro všichni přítomní skrývají svízele chorob, od operované rakoviny přes leukémii až po bortící se kolena. Pacienty chválený lékař mluvil v jakési hantýrce o penězích jako o "chechtácích"; a prý jsou nanejvýše potřebné, utrousil pro sebe. Spolužačky zase donesenými alby dokumentovaly nákladné renovace nemovitostí a větvící se rodokmeny.

Nikdo dnes krom nás neví, že zkratka SVVŠ, tedy naší školy, vlastně znamenala totéž co dřívější gymnázia, nadhodil jsem v debatě. Podle hanlivého posudku nalezeného v internetové encyklopedii byly prý střední všeobecně vzdělávací školy méněcennou náhražkou, zavedenou totalitním politickým režimem. Gymnázium v Lovosicích se na internetových stránkách snad proto prezentuje bez historie, jako kdyby zmíněné předchůdkyně, přemosťující pod změněným názvem čas mezi původním a dnešním gymnáziem, ani nebylo. My, účastníci sjezdu, se tedy nemáme k čemu hlásit, pro Lovosice neexistujeme. Jako důkaz solidní kvality přípravy na naší střední škole by tu sotva někoho zajímal třebas červený diplom z Univerzity Karlovy. Pod vlivem nostalgie přijel jsem z daleka, takže tu musím v předraženém hotýlku přespat!

Tak lze popsat málo povzbudivé okolnosti, které mne za studeného (4 °C!) a deštivého rána 28. dubna 2013 mohly přimět k odjezdu. Ze vzdoru jsem však rozložil mapu Českého středohoří a určil kopce vhodné z hlediska přírodovědeckého k návštěvě, i za tak zkaleného dne. Pamatoval jsem si je již z dávných mladických časů; Boreč kvůli vzácným koniklecům otevřeným, snad právě v daný čas kvetoucím, Číčov kvůli nejhustší populaci konikleců lučních českých v celém Českém středohoří, Kamýk u Libčevsi kvůli úžasné hlaváčkové "luční" stepi na jihovýchodním úbočí a Hazmburk. Ten se ještě v jiných souvislostech jako snad vůbec nejbohatší lokalita celého Středohoří v jiném vyprávění musí objevit, ale tentokrát měla být hledána obyčejná, nijak zvláště krásná, leč přece jen pozoruhodná rostlina pumpava obecná. Trmácet se na čtyři kopce za jediný den, to na zahnání melancholie bude stačit, říkal jsem si. Stačilo; fotografie nechť jsou důkazem vjemů rozptylujících veškeré chmury.

Na kopec, vlastně pahorek Boreč (449 m n. m.) se chodí v zimě, za mrazu. Je totiž proslulý průduchy na vrcholu, známými také jako ventaroly či fumaroly[1]. Rozpukaný masív z trachytu a suť si přes zimu podržují teplotu mnohem vyšší, než má okolní vzduch, a proto dochází ke "komínovému efektu". Oteplený vzduch z puklin a dutin proudí nahoru, fouká ven z uměle v suti vytvořených jam a za mrazu z něj kondenzuje pára, viditelná jako dýmání. Jen v jedné z těchto jam jsem předešlého roku, dne 7. února 2012 spatřil játrovku borečku vzácnou (Targionia hypophylla), pojmenovanou právě podle Borče. Je to jediné její naleziště v republice, ale jinak je rozšířena po celé zeměkouli, přitom jen na teplých místech, od tropů po mediteránní a extrémně oceánická klimata. Mechorosty, včetně játrovek, mají dobu růstu v nejvlhčích obdobích a daří se jim od podzimu do časného jara. Na konci dubna 2013 po ní nebylo ani památky, nitro příslušné fumaroly, stále ještě foukající, bylo vyprahlé a hlína dříve porostlá borečkou byla sypká. Borečka jako by vymřela! Snad zde její porost regeneruje ze zlomků seschlých stélek, anebo z výtrusů.

Fotografovat borečku je obtížné, protože objektiv je zamlžován párou. Ta může být oproti venkovním podmínkám teplejší až o 20 °C, jak se traduje. Tenkrát v zimě jsem si proto s sebou vzal i přesný rtuťový teploměr. Byl totiž pěkně mrazivý den, jako stvořený pro ověření poměrného oteplení ve fumarolách. Cestou po severním úbočí kopce jsem naměřil minus 11,9 °C, ale v místě výskytu borečky bylo plus 11,6 °C! V jiných fumarolách měl proudící vzduch teplotu dokonce 12,6 °C. Ale oteplený byl celý vrchol kopce, protože vzduch tam byl všude při zemi méně mrazivý než na severním úbočí, měl jen minus 8 °C.

Mechy obklopen roste na slabě zazemněné borečské suti na severním úbočí mimo les i zmíněný koniklec otevřený (Pulsatilla patens) a svědčí to o tom, že je vlhkostně náročnější než koniklec luční český (P. pratensis subsp. bohemica), typický pro skalní stepi. Tamtéž rostoucí kosatec bezlistý (Iris aphylla) již měl kvést, leč letošní výjimečně studené jaro s rekordem v počtu dní se zamračeným počasím mu to ještě nedovolilo. Litoval jsem, protože kosatce tohoto druhu se různí a byly již dříve shledány jako velká zajímavost Českého středohoří.[2]

Stepní kopce Českého středohoří bývají druhově pestré, jako třebas Oblík, nazvaný slavným botanikem Martinovským "perlou Českého středohoří", ale Čičov má stepní porost fádní, druhově nápadně chudý, ač je z podobné čedičové horniny. Záleží totiž i na uspořádání puklin a zvětratelnosti skal. Nikde jinde jsem však nespatřil tak hustou a velkou populaci koniklece lučního. Jen proto se Číčov stal rezervací. I tento koniklec je variabilní a třebas na Hazmburku naleznete rostliny nápadně odlišné i podle listů. Dnes však jsem to nezkoumal, protože jsem propadl kráse způsobené mžením, zachycovaným na odění květů a dřípených listenů, válel jsem se po mokrém terénu, abych pořídil početné záběry a způsobil si problém s tím, který vybrat k tomuto zamýšlenému vyprávění.

Na dohled odtud je velikostí i geologicky podobný kopec Kamýk u Libčevsi[3], a zde je další záhada, protože tam je koniklec luční vzácným druhem, kdežto na stejně orientovaném úbočí jako koniklecem nejbohatší svahy Číčova jsou zde hojné hlaváčky jarní (Adonis vernalis). Kdo má štěstí, zastihne v nich jen asi centimetr velké zlatohlávky huňaté (Tropinota hirta). V době návštěvy Kamýku ale nelétali, neboť sluníčko vysvitlo jen na chvíli, a tak zařazuji snímek jedno z těchto zřejmě důležitých opylovačů zastiženého na Písečném vrchu na západním okraji Středohoří.   Pod vrcholem je zase skalní step, právě nápadná bohatě kvetoucí tařicí chlumní[4] (Alyssum montanum), méně častou příbuznou každému známé tařice skalní (A. saxatile).

Sestoupil jsem do vsi Všechlap přímo pod kopcem. Dovolte, abych upozornil na nejspíše jedinečný, leč zanikající architektonický výtvor, nacházející se na návsi obce, kde je evidováno všehovšudy 16 adres.  V turistických průvodcích nebo na internetu odtud zmiňují pouze pseudorománskou kapli z r. 1882, ale pohleďte na fotografii jistě ještě staršího bortícího se stavení. Mně připomněla Tančící dům, který v roce 1996 dokončil Vlado Milunič ve spolupráci s Frankem Gehryem na Jiráskově náměstí na Praze 2. Pravoúhlý barák byl ozvláštněn přeladěním stylu v nečekané křivky. Zde, u všechlapského domku, byl podobný nápad původně skryt pod omítkou. Ve zdi sestavené z čedičových i opukových balvanů se vyskytuje nepochopitelná vlna z cihel, jakou by snad mohl vymyslet slavný brazilský tvůrce Roberto Burle Marx, jehož stejné vlny naleznete v dláždění chodníků podél riodejaneirské pláže Copacabana. Nad tímto cihlovým stavebním prvkem se všechlapský zedník při zdění navrátil k původnímu materiálu. Dumám nad tím, zda tímto zvláštním způsobem nemělo být dosaženo větší pevnosti stavby, zda nešlo prostě jen o nijak nepromýšlené zužitkování malého množství cihel, které se naskytly třebas z nějaké blízké bouračky, anebo zda nejde o pozůstatek nějakého dřívějšího, později zrušeného vstupu či vjezdu.  Žádná z těchto verzí se podle fotografie nezdá být pravděpodobnou, viďte. Kdyby mně přivezli k několika fůrám kamenů i malý valník s cihlami, vytvořil bych z nich vodorovnou linii, a nikoli pracný oblouk. Nelze se ani domnívat, že zedník mohl být opilcem, který stavěl zeď ze všeho, co mu právě pod ruku přišlo. Nevytvořil by precizní, správně vázanou cihelnou strukturu, která ovšem nebyla pro ozdobu, ale byla zakryta omítkou. Ve zbytku je přece ještě vidět vpravo na cihlách. Je vidět, že technický stav domu, který jsem při vědomí jeho tajemství zdokumentoval i zevnitř, není nejlepší. Asi jej brzy strhnou a odklidí, čímž zanikne důkaz, že autoři slavného Tančícího domu i tvůrce mozaikových chodníků v Rio de Janeiru měli sice dobré, ale staré nápady, jejichž princip předvedl již dávno před nimi všechlapský zedník.

Pod hradem Hazmburkem, nacházejícím se jižněji, je hlídané parkoviště. Dal jsem se do řeči s hlídačem a udivil jsem jej tím, že nemám zájem vystoupit nahoru, k zřícenině. Vysvětlil jsem, že lokalitu dobře znám a můj zájem se tentokrát bude soustřeďovat na podhůří. Loni byl totiž nepříznivý rok pro jednoleté rostliny, a tak jsem chtěl až letos pořídit fotografii pumpavy obecné (Erodium cicutarium). Je zajímavá tím, že její jednosemenné plůdky mají zvláštně fungující dlouhé zobany. Plůdky jsou na jednom konci špičaté, na povrchu jsou obrvené a na druhém konci mají zprvu rovný, ale po uschnutí pružinovitě dole zkroucený zoban. Zkroucení je reverzibilní. Osamostatněný plůdek ležící na půdě při dešti roztáčí svou pružinu, čímž se v šikmém směru zavrtává. Při vysychání se zoban opět zkrucuje zpátky, ale plůdek je již v půdě zaklesnut díky povrchovému obrvení. Nyní nepotřebný zoban se tedy opře o půdní povrch, ukroutí se a je zaseto. Hlídač parkoviště byl zvědav, co vzácného mohu na zdupávaných hlinitých plochách mezi čedičovým štěrkem nalézt. Ukázal jsem mu tedy jen krátkodobě vegetující jednoletou resp. efemerní travičku tužanku tvrdou[5] (Sclerochloa dura), jež se ve Středohoří vyskytuje na polních cestách na nejteplejších, v létě vyprahlých místech, a přitom velmi vzácně a zřídka.[6] Hlídač vyslechl výklad o jejím zvláštním životním rytmu na nehostinných, extrémnímu suchu, jindy holomrazům a mechanickým vlivům vystavených místech, nechal se poučit, jak se rozezná od jiných drobných a sešlapaných trav, a potom si mne zřejmě zařadil do kategorie podivínů, s nimiž je záhodno raději vycházet v dobrém. Zkrátka řekl, že si mne bude jistě pamatovat a že od nynějška mám parkování pod Hazmburkem zdarma!

Půvabné příhody toho dne však měly ještě pokračování. Na parkovišti se ke mně hnala drobná seniorka s docela velkým kamenem v ruce. Hned jsem v ní poznal jednu bývalou učitelku základní školy v Libochovicích, která mne též před drahnými lety vzdělávala. Proslula házením křídy po hlavách zlobivého žactva, zraněním jedné nepozorné žačky svazkem klíčů zprudka hozeným do obličeje, a také dlouhodobými absencemi po údajném nervovém zhroucení. Neměly ji proto rády ani její kolegyně, které za ni podle tehdejších pravidel musely bez nároku na mzdu často a dlouhodobě suplovat. Tentokrát však měla v obličeji vlídný výraz, neboť nabízela ke koupi obrázky Hazmburku namalované na všelijakých oblázcích. Patrně si tím způsobem přilepšovala k důchodu a byl jsem povinen zajásat nad tím lakovaným šutrem, vysolit okrouhlou sumičku za originál a gratulovat si, že mě jím nebacila do pleše. (On ten obrázek s příběhem je docela hezký, ať je to třebas dle obecného názoru kýč!)

 

 



[1] Termíny odvozené z latiny: ventus = vítr, fumus = kouř. Termín "fumarola" se ovšem používá hlavně pro plynné vývěry při sopečné činnosti, kdežto na Borči o doznívání vulkanismu nejde.

[2] Studnička M. (2010): Detektivka s kosatcem.- Živa, Praha, 2010: 68-69. Dále viz povídky „Viděti, viseti, viklati se“ a  „Hradní Enigma“.

[3] Nezaměňovat s Hradní zříceninou Kamýkem u Litoměřic.

[4]  České jméno je záměrně převzato ze starého botanického určovacího klíče, protože je výstižné (Polívka, Domin et Podpěra 1928). V současnosti prosazované druhové jméno "t.  horská", vzniklé toporným  překladem z latiny,  je zavádějící,  protože v horském stupni v Čechách druh neroste.

[5] Tato tráva se zprvu jmenovala tvrdotráva obecná; Bayer A. (1937): Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší redakcí prof. Jiřího Jandy, sv. IV Botanika speciální.- Ústřední nakladatelství učitelstva českoslovanského v Praze. Polívka F., Domin K. et Podpěra J. (1928): Klíč k úplné květeně Č.S.R.- Nakladatel R. Promberger, Olomouc. Původcem dnes prosazovaného jména je, jak se domnívám, Dostál J. et al. (1950): Květena ČSR a ilustrovaný klíč k určení všech cevnatých rostlin na území Československa planě rostoucích nebo běžně pěstovaných.- Přírodovědecké nakladatelství Praha.  

[6] Docent botaniky na Univerzitě Karlově ve svém seriálu o travách ve slavném českém časopise Živa o tomto druhu píše: "...... ještě v 50. letech minulého stol. běžný vesnický druh sešlapávaných stanovišť na Žatecku a Podřipsku, kde se vyskytovaly mírně zasolené půdy. Dnes za ní musíme putovat alespoň na jižní Moravu ....." ; Hrouda L. (2010): Trávy a jejich příbuzní napříč biotopy IV. Trávy střední Evropy: všudypřítomné i nejvzácnější.- Živa 2010: 158-161.

 

 

Zimní Boreč v pohledu od Režného Újezdu.

Ústí jedné z ventarol, rozšířené lidským přičiněním.

Borečku vzácnou lze takto vidět přes zimu, přes léto seschne a zmizí. Nalezl jsem ji jen v jedné z ventarol.

Naspodu stélek borečky jsou fialové útvary obsahující výtrusnice.

Více než na játrovku borečku vzácnou, ze zimní návštěvy, vzpomínám na dubnové fotografování mechu rokytníku skvělého (Hylocomium splendens).

Koniklec otevřený 28. dubna 2013 na trachytové suti na polostinném místě na Borči.

Koniklec luční český téhož dne na Číčově.

Největší nalezený trs koniklece na Číčově.

Číčov, porostlý druhově chudou stepí s četnými konikleci lučními českými.

Vrch Kamýk u Libčevsi, bohaté naleziště hlaváčků jarních.

Hlaváčková luční step se nachází níže na úbočích než skalní step na vrcholu, v místech s hlubší půdou a mírnějšími vlhkostními podmínkami.

Jen asi centimetr velký zlatohlávek huňatý (Tropinota hirta) při opylování hlaváčku jarního.

Hlaváček jarní na Kamýku u Libčevsi.

Ve skalní stepi na vrcholu Kamýku je bohaté naleziště tařice chlumní (Alyssum montanum). 

Bortící se domek ve Všechlapech pod Kamýkem. Ve zdi, sestavené z čedičových i opukových balvanů, se vyskytuje záhadná vlna z cihel.

Pumpava obecná, nikterak vzácná rostlina, zastižená v hojném počtu pod Hazmburkem.

Pumpava je zajímavá tím, že její jednosemenné půdky mají zvláštně fungující pružinovitě dole zkroucené zobany.

Efemerní tužanka tuhá (Sclerochloa dura), jež se ve Středohoří vyskytuje na cestách na nejteplejších, v létě vyprahlých místech. Jedno je na úpatí Hazmburku.

..... nabízela ke koupi obrázky Hazmburku namalované na všelijakých oblázcích.

Video z Borče (ozvučené!):