Povídky z Českého středohoří.
Sem vložte podnadpis

České středohoří je vymezováno různě, avšak za nejméně vystihující hranici lze považovat tu, která určuje rozsah CHKO. Ta se dokonce vyhýbá několika nejlepším botanickým lokalitám, cenným také krajinářsky. Pohled z helikoptéry (vlevo) ukazuje jednu takovou, Hazmburk, prý nejhezčí hradní zříceninu v Čechách, na kopci oplývajícím extrémně teplomilnou přebohatou květenou. Středohoří zde tudíž pojímám volně, jak mi to připadá logické a potřebné.  

Půvaby silnice číslo 15

Rozložím-li třebas turistickou mapu "České středohoří východ" z edice Klubu českých turistů vydanou r. 2009, spatřuji tam hlavní silnici z Litoměřic směrem k České Lípě pod číslem 15 a vidím, že až po Stvolínky je hranicí Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Při určování hranice bylo administrativně výhodné držet se silnic i jinde, ale právě silnice č. 15 pro mne, botanika vázaného povoláním v Botanické zahradě v Liberci, a přitom patriota z Libochovic, vždy znamenala velmi mnoho.[1] Nikdy se neubráním dojetí, když na cestě z Liberce k bývalému domovu v Libochovicích na Litoměřicku konečně spatřím za jízdy přes návrší před odbočkou na Soběnice jedno z nejúžasnějších panoramat Českého středohoří. Na jeho levé straně je Hazmburk, kopec s malebnou hradní zříceninou, pod nímž leží Libochovice, a táhne se až po Sedlo severně od Liběšic. Lze zahlédnout všechny zvláště pamětihodné kopce, jako "perlu Českého středohoří" Oblík ve skupině tzv. Lounských vrchů, Radobýl, z něhož naposledy sbíhalbásník Karel Hynek Mácha k požáru v Litoměřicích, i nejvyšší vrchol celého pohoří Milešovku,
největrnější a nejbouřlivější místo Čech.

Rozhodnutí psát stati o Českém středohoří časem změnilo nedočkavé překonávání zmíněného kusu hraniční silnice v sérii různých zastavení kvůli zvláštnostem i vzácnostem na této trase. Během několika let jsem tedy vícekráte vystoupil z auta s fotobrašnou přes rameno, abych pořídil snímky krás při silnici č. 15, a později je opatřil i komentářem. Vše, co bude děleno a dokumentováno, se nachází na trase dlouhé pouhých 25 km; tak bohaté je České středohoří i na samé hranici!

Dne 14. května 2014 jsem musel zastavit přímo před Litoměřicemi, protože rozsáhlé pole tam mělo v kraji zcela nezvyklou barvu, červenou, ale ne rudou jako vlčí máky. Po půl století jsem zase v této krajině potkal exotický jednoletý jetel inkarnát (Trifolium incarnatum), použitelný pro velmi teplé oblasti.[2] Nemá důležitost jako pícnina, to obyčejný jetel luční má lepší výnosy, ale je využitelný ku prospěchu včelstev a při zamoření krajiny řepkovými lány[3] i jako vhodná meziplodina určená k ozdravění půdy a po zaorání jako zelené hnojivo. O tři týdny později, když inkarnát odkvetl, pole zrudlo skutečnou barvou vlčích máků. Za tuto krásu jsem mohl děkovat nemožnosti použít k potlačování plevelů herbicidy, neboť ty mohou selektivně zapůsobit jen v obilí, kdežto inkarnát i máky, rostliny dvouděložné, by odumřely společně. Jestli experimentující hospodář pěstoval inkarnát na semeno, mohl osivo vyčistit od máku strojově.

Jen o kousek dále, u Trnovan, jsem 16. června 2014 s nemenším překvapením viděl pole zvláštní modrofialové barvy. V krajině zamořované žlutými lány řepky olejky to bylo podivné. Modrofialová bývala již zcela opomíjená tolice setá, známá jako vojtěška, ale toto nebyl její odstín. Odbočil jsem tedy a přijel až k poli. Tentokrát odvážný experimentátor, původce pole s inkarnátem, zkusil vypěstovat svazenku vratičolistou (Phacelia tanacetifolia). Je taktéž exotickou jednoletou rostlinou, se stejným použitím jako jetel inkarnát.[4] Slouží jako ještě lepší přerušovač v málo pestrých osevních sledech, protože žádná z polních plodin pěstovaných u nás nepatří do čeledi brutnákovité (Boraginaceae) jako svazenka. Překáží proto škůdcům polních plodin, jež nehostí a jimiž netrpí. Po zaorání je ideálním a při velkém vzrůstu až 80 cm vydatným zdrojem humusu. Vršky Českého středohoří za svazenkovým mořem, to byl krajinný výjev hodný zaznamenání, neboť takto promyšlené zvýšení pestrosti polních kultur je pro půdu, živočišstvo, krásu krajiny i užitek pro člověka vítané.

Jede-li se ve směru z Litoměřic do Stvolínek, lze z naší silnice spatřit další botanickou pamětihodnost. Jde o osamoceně v poli stojící nevysoký prastarý strom, skrytý v terénní vlně před Horními Řepčicemi. Tam je za jízdy vidět jen z takto orientované pravé strany vozovky. Je to strom exotický - jeřáb oskeruše (Sorbus domestica).[5] V přírodě se oskeruše v naší republice vyskytují jenom na jihovýchodní Moravě (početněji než v Čechách) a v Českém středohoří, kde byl tu a tam kdysi vysazen nejen v polích, ale i ve světlých lesích. U nás v Čechách v pravém slova smyslu zdomácnělý není, protože v okolí plodícího stromu zpravidla nelze najít ani jediný semenáček, snad kvůli drsným zimám. Strom dosahuje věku až asi 400 let a tak staré jsou některé na Moravě, kdežto v Českém středohoří se věk, soudě podle obvodu kmene, pohybuje někde mezi 120 a 150 lety[6].

Plody oskeruše jsou sice sladké, ale přitom značně svíravé, jako trnky. Prý se jimi, dle velmi staré zprávy, dala vyléčit úplavice i krvácivost žaludku.[7] Lze je zpracovávat jako ovoce, ale hlavní hodnota stromu tkví v kvalitním dřevě. Je nejtěžší v porovnání se všemi evropskými dřevinami, kubík váží 880 kg, těžce štípatelné, dobře obrobitelné, tvrdší než velmi tvrdé dřevo habrové. Mimo jiné se z něj prý vyráběly velmi namáhané části vinařských lisů. V 19. století, ke konci průmyslové revoluce, však z tohoto důvodu sotva řepčickou oskeruši někdo sázel! A tak stojí samojediná v poli a nikdo neví, proč ji někdo sázel a jak to, že ji později nikdo při scelování polí neporazil a pluhy i kombajny se jí vyhýbaly, ač pod ochranou státu je až v nejnovější době.

Kmen má uvnitř trouchnivý, dole již trochu děravý, koruna prosychá, jednoho větrného dne se zřítí. Geny tohoto stromu s neobjasněnou minulostí by měly být zachovány, protože oskeruše jsou variabilní. Sebral jsem proto roku 2015 plody, neboť v arboretu České zemědělské univerzity, Fakulty lesnické a dřevařské, dovedou přimět zárodky vyjmuté ze semen k růstu v laboratorním prostředí, a potom mikropropagací strom namnožit. Někdo někde za 120 let díky tomu možná nalezne takového vysazeného potomka "ze zkumavky" a bude se zase ptát: Proč někdo v době revoluce informačních technologií potřeboval vysadit oskeruši? Odpověď je možná ta nejjednodušší: Vždycky asi byli lidé, kteří sázeli takové stromy do obydlené krajiny prostě proto, že byly neobyčejné a hezké.

Z Horních Řepčic je potřeba jet autem pouhých 5 minut, abychom se dostali k záhadnému i hezkému historickému skleníku u pozdně barokního zámku v Liběšicích. Zámek byl postaven v 18. století jako jezuitská rezidence a hospodářské centrum. Na tabuli instalované v obci k poučení turistů se tvrdí, že v zámecké zahradě byl r. 1754 postaven domek zahradníka a skleník na exotické plodiny. Roku 2015 jsem proniknul do zahrady, abych tamní již silně zpustlý skleník mohl fotograficky zdokumentovat. Záhada toho skleníku tkví v tom, že kromě nesených architektonických prvků a ozdob z kujného železa má nosné prvky, tj. sloupy vně i uvnitř, z litiny. První doložené konstrukční užití litiny je však známo až z r. 1770 z Velké Británie.[8] Konstrukce v Liběšicích by tedy předešla svou dobu, což není pravděpodobné. Stáří skleníku dle naučné tabule se proto určitě týká nějakého předešlého skleníku, postaveného ještě jezuity.[9] Prohlédl jsem si dobře stav kovových částí, většinou i přes korozi ještě schopných opravy. Tak by nemohly přetrvat 260 let, ani při sebelepší údržbě. Za pravdivou proto lze považovat Brožovu anotaci z r. 2015 v internetovém seznamu[10] ohrožených památek, kde uvedený autor poznamenává: "Součástí areálu je i ojediněle v regionu dochovaný skleník pocházející zřejmě z 19. století." Z konce 19. století je také dosud fungující zámecký skleník v Libochovicích, též s litinovými sloupy, ale mnohem méně zdobený, spíše praktický.[11] Liběšický skleník, asi přece jen o něco starší, je možno obdivovat právě pro jeho mimořádnou zdobnost. Musím zalitovat, že v něm již nejsou citrusy a trčí z něj jen stromy z náletu, narušující stavbu.

Silnice míjí Úštěk a volíme další zastávku až v Kravařích u nádraží, odkud vede značená cesta na zříceninu Ronov. Tento hrad s okolím mám v povědomí jako teritorium paradoxů. Projevují se zde v různých formách, před staletími i dnes. Tak to zřejmě vnímají i jiní. V průvodci "Sopky a sopečné vrchy České republiky"[12] jsem například nalezl pozoruhodnou větu vyjadřující jeden z nich: "Ronov patří geologicky i turisticky do Českého středohoří, zeměpisně patří k Ralské pahorkatině a z hlediska ochrany přírody spadá pod CHKO Kokořínsko." Má to být asi pochopeno dle stejného schématu jako Bůh trojjediný.

To, co dnes na strmém čedičovém kopci se zazemněnými a lesem již zarostlými kamennými moři nalezneme jako zbytky hradu, postavil po husitských válkách v 15. století výjimečně bojovný, vyzývavý a útočný příslušník německého panského rodu Vilém z Illburka.[13] Hrad vystavěl jako nepohodlnou maloplošnou pevnost, s opevněním určeným pro boční obranu proti nově se objevujícím palným zbraním. Příkrost úbočí by ale sotva dovolila uplatnit proti hradu dělostřelbu, a tak - paradoxně - výhody členité hradby s tzv. flankovacími věžemi na místě, kam útokem nikdo nevyjede[14], nebyly v praxi užitečné. Roku 1444 prý Lužičané pod Ronovem vydrancovali a vypálili ves Stvolínky, kdežto hrad samotný - zase paradoxně - prostě jenom jako bezpředmětný vynechali, ani se o něj nepokusili. Na počátku 17. století se již opuštěný špatně obyvatelný hrad s mizernou obslužností zmiňuje jako zpustlý. Roku 1643 mu jen dodali Švédové, když jej vypálili.

Kdo nechce jít s kopce stejnou cestou, nechť se dá směrem do Stvolínek. Možná tam u krámku nazvaného Smíšenka zažije další paradox oblasti kol Ronova, jaký se přihodil mně a Gině. Octli jsme se tam po ránu a stoly s lavicemi před již otevřeným krámkem byly jediným místem skýtajícím
naději na naši oblíbenou tureckou kávu. Zeptali jsme se na ni mladé prodavačky a nebyli jsme odbyti, leč pozorovali jsme jisté rozpaky. Stěží jsme mohli pochopit, z čeho pramenily. Jakmile jsem se zeptal, co jsem dlužen za dva turky, byla ke konzultaci nad cenou povolána starší, právě někde vzadu uklízející příslušnice personálu, snad matka prodavačky, snad zkušenější autorita. Daly hlavy dohromady, hodnou chvíli něco počítaly na kalkulačce, a já jsem nemohl pochopit, proč je dvojnásobek ceny stanovené za jednu kávu takovým problémem. Gina se zeptala zpříma. Paradoxně, suma k zaplacení byla teprve vypočítávána odečtením ceny panáka Tuzemáku[15] od ceníkové položky "kafe s rumem". Kafe bez rumu si tam, v podmínkách rázovité vísky, totiž dosud prý nikdo nikdy nedal! Tato neuvěřitelná, leč zcela popravdě vylíčená příhoda se odehrála A. D. 2014[16] v tom místě, kde se silnice č. 15 rozchází s hranicí CHKO České středohoří, čímž pojednání končí.

Vysvětlivky:

[1] Pozoruhodnou shodou okolností je, že Botanická zahrada Liberec se nachází v Purkyňově ulici a Libochovice jsou přitom Purkyňovým rodným městem. Badatelské výpravy zahajované  příjezdem na spojnici těchto míst jsou proto alespoň nepatrně posvěceny připomenutím tohoto českého světoznámého přírodovědce, jenž měl ve své době a měl by i dnes nekonformní styl.

[2] Jetel inkarnát je přirozeně rozšířen v jižní až západní Evropě.

[3] Řepka olejka je v naší době protežována Evropskou unií a naším státem je dotována jako
biopalivo (příměs do nafty). V krajině má přitom těžké negativníekologické účinky, a tak je to příklad zvrhnutí ekologistické ideje v nepokrytý velký byznys.

[4] Zatímco jetel inkarnát je alespoň evropský, svazenka vratičolistá pochází z Kalifornie.

[5] Jeřáb oskeruše je strom jihoevropský, v Čechách jistě ne původní, na Moravě možná ano.

[6] Za největší oskeruši v Čechách je označován strom v osadě Košťálov příslušející k Jenčicům
(proto "Jenčická oskeruše") v Českém středohoří. Roku 2014 jsme u něj změřili ve výčetní výšce obvod kmene 413 cm, ale to je údaj zkreslený vlivem náběhu na větvení koruny. Ve výšce 90 cm nad zemí byl obvod 385 cm (odpovídá průměru 123 cm). Výška stromu, ovlivněná řezem, činila 14,8 m. Tento značně zubožený strom nebyl vůbec plodný.

[7] Hrdoušek V. et al. (2014): Oskeruše, strom pro novou Evropu.- Hodonín [Petr Brázda - vydavatelství].

[8] sec. Med T. (2010): Architektura průmyslové revoluce.- Člověk, stavba a územní plánování 4: 138-145 [ed. ČVUT v Praze, Fakulta stavební].

[9] Jejich řád skončil dekretem papeže Klementa XIV. roku 1773.

[10] Seznam ohrožených nemovitých památek [online]. Národní památkový ústav 2015, Brož [cit. dle 1. října 2015]. Dostupné na < https://monumnet.npu.cz/ohr/ohrdetail.php? dReg=147734&Limit=25>.

[11] Míněna levá, vysoká část pro přezimování palem. Pravá část, kde býval nízký, z větší části do země zapuštěný skleník s vyšší a nižší etáží, byla v druhé polovině 20. století zcela
přebudována.

[12] Janoška M. (2013): Sopky a sopečné vrchy České republiky.- Praha [nakl. Academia].

[13] O něm viz Ottův slovník naučný.

[14] V podhradí jsou zbytky obdélníkové stáje, kde dle domněnky bylo při výstupu k hradu nutno
zanechat koně.

[15] Pro případ, že zanikne toto přejmenování tuzemského rumu, který nám pod původním názvem zakázala EU, poznamnávám: Je to populární rumajzlík dle české receptury.

[16] Dnes již nezvyklá zkratka výrazu "anno Domini" čili "léta Páně".

Nikdy se neubráním dojetí, když na cestě z Liberce k bývalému domovu v Libochovicích na Litoměřicku konečně spatřím za jízdy přes návrší před odbočkou na Soběnice jedno z  nejúžasnějších panoramat Českého  středohoří.

Dne 14. května 2014 jsem musel zastavit přímo před Litoměřicemi, protože rozsáhlé pole tam mělo
v kraji zcela nezvyklou barvu, červenou, ale ne rudou jako vlčí máky.

Exotický jednoletý jetel inkarnát (Trifolium incarnatum), použitelný pro velmi teplé oblasti.

O tři týdny později, když inkarnát odkvetl, pole zrudlo skutečnou barvou vlčích máků.

U Trnovan jsem 16. června 2014 s nemenším překvapením viděl pole zvláštní modrofialové barvy.

Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia).

Osamoceně v poli stojící prastarý jeřáb oskeruše, skrytý v terénní vlně před Horními Řepčicemi, ve směru od Litoměřic.

Plody oskeruše jsou sice sladké, ale přitom značně svíravé, jako trnky. Prý se jimi, dle velmi staré
zprávy, dala vyléčit úplavice i krvácivost žaludku. Lze je zpracovávat jako ovoce, ale hlavní  hodnota stromu tkví v kvalitním dřevě.

Silně zpustlý skleník u zámku v Liběšicích. Stav r. 2015.

Patrně nejstarší část historického skleníku, nízká a zapuštěná v terénu.

Čedičový vrch Ronov se zříceninou stejnojmenného hradu, v pohledu od silniční serpentiny u Stvolínek.

Nádvoří hradu Ronov.

Ronov, torzo paláce.

Krámek zvaný Smíšenka ve Stvolínkách, dějiště pamětihodné epizody.