Separátní povídka
Sem vložte podnadpis

Tato povídka nebyla nikde otištěna, ale byla v září r. 2011 přečtena před publikem v Akademické kavárně nakladatelství Academia paní Naďou Konvalinkovou, slavnou a milou herečkou. Stalo se tak při příležitosti uvedení (křestu) trojknihy "S botanikem v tropech 1-2-3". 

Pravda o empanadas

aneb

Co se do knížek nehodí.

Do tropů jsem vždycky cestoval až po návštěvě okresní hygienické stanice, kde člověk obdrží potřebné injekce, dostane potvrzení do očkovacího průkazu a varování s adresou lékaře, který může předepsat antimalarika. V turistickém průvodci pro cestu do Venezuely mne k tomu ještě vystrašily kapitoly "Zdraví" a "Stravování a pití". Po přečtení informací o dlouhé řadě svízelných a někdy stěží vyléčitelných nemocí připadajících v úvahu se profylaxe vůči pouhým několika chorobám jevila jako pramalá záruka přežití ve zdraví. Autory zmíněného "Průvodce" jsou ještě k tomu, a to si nevymýšlím, jacísi pánové Murfy a Day. Kvůli prvnímu autorovi jsem musel myslet na známý "Murphyho zákon" (Může-li se něco pokazit, pokazí se to!) a pan Day čili "den" asi znamenalo, jak často ten zákon bude v případě nemocí působit: den co den! Člověk by veškerá varování časem bral na lehkou váhu, kdyby při určité příležitosti neviděl na vlastní oči uličku jednoho venezuelského městečka, kde před domky odpočívalo několik lidí s hroznými příznaky elefantiázy.

Při venezuelské expedici jsem ještě nebyl vůbec otrlý; ostatně nejsem úplně dodnes. Snažil jsem se proto jíst pouze vlastní dovezené zásoby ovesných vloček, ovoce jen šlo-li oloupat a využít vzácných příležitostí koupit jediný tehdy ve Venezuele dostupný druh konzervy, s masem tuňáka. Pil jsem pouze vodu vydezinfikovanou přípravkem zakoupeným před expedicí. V důsledku toho jsem měl, jako ostatně všech 11 členů expedice, neustálý hlad a problémy se včasným nabíráním a dezinfikováním vody. Jednou, vlastně hned zpočátku všech romantických dobrodružství popsaných v prvním svazku, však jsme všichni uvěřili naší profesionální průvodkyni, české zemědělské inženýrce znající venezuelské podmínky ze své půlroční studijní praxe: Uposlechli jsme doporučení ochutnat empanadas. To až později jsme měli postupně prohlédnout a zjistit, jak je průvodkyně lživá, proradná, věčně nasupená, úplně bezohledná a nezodpovědná. Jejím zájmem bylo ošidit cestovní kanceláří daný program, a tím šetřit peníze na svoje vždy co nejluxusnější separátní bydlení a ještě na letenku pro svou kamarádku, podivně přifařenou k expedici.

Empanadas byly nabízeny u krámků na tržnici umístěné na periferii města Tucacas. Zdálo se, že tyto před našimi zraky připravované taštičkovitě spojené bramborové placky s nějakou mletou náplní jsou dobře propečené, tudíž ze zdravotního hlediska bezpečné. Také pití kokosového mléka přímo z nezralé zelené palmové peckovice bylo hygienické. Kokosový "bar" byla kůlna s velkou hromadou kokosů. Prodavač si vzal peníze, popadl kokos, zasvištěla mačeta a z plodu odlétla čepička useknutá neuvěřitelně přesně, pár milimetrů nad jeho prsty. Zkoprněle jsem převzal kokos a s respektem couval od toho barmana ve venezuelském stylu. Podle jídelníčku týkajícího se těch plněných bramborových taštiček jsem se naučil prvá španělská slova, "con carne" = s masem, "con pesca" = s rybou, "con pollo" = s kuřetem, "con queso" = se sýrem. Ochutnal jsem různé empanadas a najedl se velmi dobře. Blahořečil jsem tomuto relativně civilizovanému místu a začal jsem ještě pátrat po veřejných záchodech, mimo jiné abych si mohl po empanadas, podávaných do ruky, také umýt umaštěné ruce.

Záchody jsem nalezl v uličce hned za krámky. Vypadaly jako obytná nebo skladištní buňka na stavbách u nás. Uvnitř byl jeden splachovací záchod pro pány a druhý pro dámy. Zařízení byla v dezolátním stavu, nesplachovala a mísy byly hnusně špinavé - a to je slabé vyjádření. Fungovalo to tak, že kdo z uživatelů měl nějaké svědomí, vzal si připravený upatlaný kyblík a šel ven nabrat vodu na spláchnutí. Voda byla v bazénu a doplňovali ji, když přijela cisterna. Chvíli jsem pozoroval místní zvyklosti a viděl jsem, jak si někteří uživatelé záchodů nakonec ještě v bazénku oplachují ruce. Během minuty se objevila také pracovnice z bufetu, kde jsem si před chvílí kupoval empanadas. Nesla různé kastroly a kuchyňské nástroje a jala se v tom bazénu oplachovat nádobí. Spatřil jsem celý ten koloběh života a představil si k tomu neviditelný oběh bakterií a mikroskopických endoparazitů, od lidských fekálií, přes prach ulice plné psích výměšků až po těsto na placky, hnětené v těch kastrolech. Empanadas mi již nepřipadaly tak nezávadné a proklel jsem poprvé naši průvodkyni. Tento příběh má ale přece jen šťastný závěr: Nic se nestalo, a tak budoucí autor trojknihy "S botanikem v tropech" o přírodě latinskoamerických zemí zůstal po tucacasském občerstvení zachován v akceschopném stavu. 

Občerstvení na periferii venezuelského městečka Tacacas. 

V Tucacas není radno pít jiné nápoje než vodu z kokosu. Objednejte si u pána v modrém, to něco uvidíte! (Obě foto J. Šmahel)