Strdimil
Sem vložte podnadpis

STRDIMIL. (Povídka z připravované knihy o ostrově Zanzibaru)

Prvním dnem pobytu na Zanzibaru se chce jenom odpočívat. Vlídný domeček s přečnívající střechou z palmových došků skýtal pěknou zastíněnou verandu a na ní dvě přepychové pohodlné židle z krásného palmového dřeva kokosníku. Usedli jsme tam s Ginou, já dosti zvadle, vlivem vlhkého tropického vedra. Slunce žhnulo a v něm si libovaly pro okrasu zde vysázené exotické stromky thévetie paperuánské (Thevetia peruviana)[1], které již ráno rozevřely svoje četné trubkovité sytě žluté 6,5 cm dlouhé květy. V tichém poklidu cosi ostře hvízdlo a do koruny nejbližší thévetie zprudka přilétnul jakýsi drobný ptáček. Vystartoval jsem z té pohodlné židle, ale ptáčka jsem vyplašil, takže mi v mžiku zmizel.

Postřehnul jsem však, že měl dlouhý zahnutý zobáček, čímž mi připomněl americké kolibříky. Ti ovšem v Africe vůbec nežijí, a tak jsem si vzpomněl na jeden svůj článek zmiňující jiné ptáky opylující květy.[2] V tomto populárně vědeckém sdělení jsem psal o amherstii vznešené (Amherstia nobilis), stromě nesoucím prý nejkrásnější květenství na světě, který ale již z volné přírody není znám a nebýt pěstován, byl by vymřelý. Pochází snad z Barmy, ale tam byl objeven již
jako vysazený u kteréhosi chrámu. Vysazuje se leckde v parcích a zahradách v tropech, ale velmi špatně se vysemeňuje, bývá většinou jalový. Příčina se spatřuje v tom, že nemá pro svoje obrovská 80-100 cm měřící visutá hroznovitá květenství efektivního opylovače. Panuje domněnka, že jím býval některý ze strdimilů. Když jsem tuto zmínku psal, pomyslel jsem si, že bych někdy nějakého strdimila chtěl vidět. Snad tedy na Zanzibaru?!

Opylování rostlin ptáky čili ornitogamie je jev typický pro tropy a po světě je prý kolem 1500 druhů ptačích opylovačů. Nejpřizpůsobenější k tomu jsou v Novém světě kolibříci, ve Starém světě strdimilové. Čeleď kolibříkovitých (Trochilidae) patří do řádu svišťouni (Apodiformes), kdežto čeleď strdimilovitých (Nectariniidae) patří do řádu pěvci (Passeriformes). Podobají se navzájem tak, jako u nás se vyskytující rorýsi (z řádu svišťouni) a vlaštovky (z řádu pěvci). Kolibříci a strdimilové se podobají blyštivým peřím, zobáky, svárlivou a útočnou povahou uplatňovanou při hájení obsazeného teritoria, některé druhy obou skupin rády používají na hnízda pavučiny, u obou se potrava skládá z nektaru i hmyzu, u obou je sameček velmi nápadný a samička nenápadná. Kolibříci se krmí za letu, při víření křídel na místě, málokterý druh při sání nektaru usedá, i když i tací jsou. Strdimilové jsou taktéž obdivuhodnými letci s vynikající manévrovací schopností, ale při krmení se drží na rostlině, přičemž podávají akrobatické výkony.

Strávil jsem číháním na zanzibarský druh strdimila každou volnou chvíli, neboť jsou to tvorové bystří a velmi plaší. Fotografovi poskytují velice málo příležitostí k záběru. O úspěch jsem se začal pokoušet vytrvalostí a ve strnulé poloze jsem očekával, že ptáčkovi pozorovanému při příletu z okolí zevšedním, zvykne si a začne se někde na větvi vystavovat a ozývat se. Neunikl jsem však pozornosti. Přilétl sice, ale držel se opatrně uvnitř koruny, skrytý mezi listovím. Ve stínu se přitom strdimilovi vůbec neleskne peří a zdá se být skoro černým. Touto taktikou jsem sice stále nemohl docílit dobrých fotografií, ale pozorování mne ubezpečilo o tom, že jde opravdu určitě o strdimila. Později jsem nalezl, že se jmenuje strdimil skvostný (Cinnyris erythrocerius). Propadl jsem fotografické vášni a začal jsem vsázet na pohotovost. Jestliže strdimil přelétl mezi kvetoucími thévetiemi a zpozoroval jsem to, startoval jsem ihned a snažil jsem se jej zaskočit. Většinou jsem se nemohl zdržovat nasazováním kloboučku, a potom jsem si záhy při pobíhání na výsluní spálil temeno hlavy.

Sameček někdy přilétl, usadil se na místě, kde byl nápadný, a začal vydávat vyzývavé ostré hvizdy. Dle mého úsudku byly velmi podobné hlasovým projevům kolibříků. Přiblížit se mu na méně než 5 metrů však není možné, a tak se fotografuje teleobjektivem, a sice z ruky, bez opory nebo stativu. Musí se přepnout na ostření dle jediného bodu, jinak je fotoaparát směřující ke změti větví, pohupujících se ve vánku, zcela zmaten. Kdybych, jako dříve, fotografoval na filmové svitky, při poměru špatných a dobrých záběrů bych za ně zaplatil snad více než za letenky na Zanzibar a zpět. Digitální fotoaparát mi umožňoval každým dnem posoudit míru úspěchu. Potom mi nálada poklesla, zkrotnul jsem a od Giny jsem si nechal na hořící pleš napatlat regenerační emulzi.

Nechť se potom nikdo nediví, že k ilustraci tohoto líčení vybírám více než jen jednu fotografii strdimila. Pořídil jsem záběry samečků při hlasitém vyzývání, nenápadných samiček, strdimilských teenagerů s pouhým náznakem budoucího pestrého opeření, též několik akrobatických poloh krmících se jedinců a nejvzácnější fotografie zaznamenávající prchavý zlomek vteřiny, kdy se určitá ve stínu naprosto nenápadná políčka na peří díky slunci barevně blýsknou.

Nechť si ale nikdo nemyslí, že výběrem fotografií požitek z lovů končí. Začínám pátrat v literatuře, abych k získaným poznatkům, záznamům a dokladům nalezl nějaká další fakta, případně pozoruhodné historky, a různé újmy a stresy z terénu rád nechávám na "smetišti dějin". V případě strdimila skvostného jsem narazil na úplnou "lahůdku". Objevil jsem ji v Monografii Nectariniidae, datované do let 1876-1880, kdy vyšla postupně ve 12 částech. Jako autoři jsou uvedeni Captain G. E. Shelley, F.Z.S., F.R.G.S. & c.[3] Je tam popsána historie pojmenování a příčina, proč je tento strdimil i v současnosti uváděn nejčastěji pod jménem Cinnyris erythrocercus, ale jinde zase C. erythrocerius. Každý druh živočicha, houby i rostliny přitom může mít jediné správné jméno a všechna ostatní jsou neplatná! Kapitán Shelley užil stejného jména, jaké též pro strdimila skvostného považuji za správné, a píše: Tento druh byl nazván erythrocercus; ale je tomu tak zjevně pro tiskovou chybu v originálním popisu, protože ten pták není rudoocasý, ale je rudoprsý (kir, srdce); a Heuglin, který chtěl napsat erythrocerius, mínil "rudý v oblasti kolem srdce", využil první příležitosti, aby přetisk opravil.[4]

Vida, co obsahují zažloutlé listy vědecké práce z dob Darwinových! V dnešní odlidštěné vědecké literatuře již žádné historky nenajdete.



[1] André Thévet (1502 - 1590), francouzský mnich a cestovatel, zúčastněný na kolonizaci Brazílie. Byl prvním, kdo popsal užitkové rostliny Indiánů maniok, ananas, podzemnici a tabák. Thevetia peruviana podle současných názorů fytogeografů pochází ze Střední Ameriky a nikoli z Peru, kde se octla druhotně. Z toho důvodu není dobře vytvořit přívlastek v českém pojmenování druhu pouhým překladem latinského. Uchyluji se zde k řešení připojením předpony pa- (jež je praslovanského původu), čímž právě vzniká české jméno thévetie paperuánská.

[2] Studnička M. (2010): Dva stromy cizáci z Rio de Janeira.Živa, Praha, 2010: 162164.

[3] Zkratky za jménem znamenají "Fellow of the London Zoological Society" a "Fellow of the Royal
Geographical Society". Citace díla je Shelley G. E. et al. (1876 - 1880): A monograph of the Nectariniidae or family of sun-birds.- London.

[4] Ve staré homérské řečtině 'κηρ' (kir) = srdce, κερκος (kerkos) = ocas nebo chvost, ερυθρός (erythrós) = rudý. Originální popis s přehlédnutou tiskovou chybou je z r. 1856 a jeho autor, týž Heuglin, píše v r. 1864 druhový přívlastek tak, jak byl určitě od počátku zamýšlen.

Vlídný domeček s přečnívající střechou z palmových došků skýtal pěknou zastíněnou verandu.

V tichém poklidu cosi ostře hvízdlo a do koruny nejbližší thévetie zprudka přilétnul jakýsi drobný ptáček.

Přepychová pohodlná židle z krásného palmového dřeva kokosníku.

Psal o amherstii vznešené (Amherstia nobilis), stromě nesoucím prý nejkrásnější květenství na světě.

Strdimil skvostný (Cinnyris erythrocerius) na větvi thévetie.

Nenápadná samička strdimila skvostného.

Strdimilský teenager s pouhým náznakem budoucího pestrého opeření.

Nedospělý sameček strdimila.

Akrobatický kousek strdimila.