Povídky z dáli
Sem vložte podnadpis

Řecké epizody přicházejí samy.

Jsem přírodovědeckého založení, a kdo ví, jak můj nepříliš vyvinutý vztah k historii souvisí s  aprobací tatínka, někdejšího učitele dějepisu! To spíše Gina, provázející mne za dobrodružstvími v naší i velmi exotické přírodě, je obdivovatelkou všelijakých starobylých kultur a jejich umění, jakož i čtenářkou historických románů. Řecký ostrov Thassos jsem si představoval jako odpočinkový, neboť mediteránní flóra a vegetace jsou dávno prozkoumány a popsány jinými. Gina také, přestože Řecko je v každém dějepisu, nemohla očekávat nějaké zvláště památné starověké ruiny, protože ty by jistě byly inzerovány již v nabídce cestovní kanceláře. Přistání na letišti u Kavaly bylo tedy možno vnímat jako počátek jen lehce romantického a z naznačených aspektů nijak k  soustředěné činnosti nevybízejícího rekreačního pobytu, to jest o-prav-do-vé poklidné dovolené.

Tento dojem jsem si začal opravovat záhy, když nás z letiště dopravili k blízkému molu v Keramoti, kde náš autobus vjel do útrob patrového trajektu, kdežto my jsme vystoupili po úzkých schodech kamsi na horní palubu. Tam bylo vidět na stanoviště kormidelníka, vlastně do proskleného prostoru se všelijakými signalizačními panely a kormidelním kolem v klasickém provedení, k té všude patrné praktické moderně se esteticky nehodícím. Chtěl jsem si počkat na pana kormidelníka v uniformě, abych mohl pořídit pěknou fotografii. Ten sice přišel, ale svou pozici u kola nezaujal, něco někam ohlásil mikrofonem, a pak se nezúčastněně opřel venku o zábradlí. Náš trajekt, ocelový kolos, se přesto za burácení motoru odpoutal od pevniny a nikým nekormidlován si to šinul k ostrovu. Byl zřejmě řízen automatikou, včetně přesného přistání v Limenas, ale vypadalo to divně. Toho roku, 2006, byl ještě běžný jen autopilot u letadel. Rozechvěn jsem opouštěl palubu, vděčen za to, že Gina není z nezúčastněnosti posádky tak vyvedena z rovnováhy a lépe si pamatuje, jak a kudy se máme z kataraktů v trajektu navrátit k
autobusu. Odvezl nás až na opačnou stranu ostrova, na samý jih, do letoviska Astris. Nízký pěkný hotýlek vypadal, že je "rodinného typu". Paní správcová nás v tom stylu přijala za své a hned mne nutila říkat "Jassas", abych mohl alespoň zdravit "Dobrý den". Ráno jsem se zase musel učit
"Kali méra" - "Dobré jitro". Pak jsem papouškoval "Evcharisto", protože paní správcová po podání snídaně i večeře, připravovaných dle domácích tradičních receptů, pokaždé trvala na řeckém poděkování.

Rozhodně jsem se nemínil zabývat botanikou, ale přivolil jsem ke krátké procházce podél moře. Byl jsem tak trochu zvědav, co může růst na místním tvrdém kvalitním mramoru, způsobilém i k tesání helénistických Afrodit. Výskyt borovice černé (Pinus nigra) není překvapující, zato dokonalý soulad Egejského moře a bochánkovitých porostů aromatických keříků a polokeřů, jež jako by byly na pevnině logickým pokračováním mořských vlnek, to mi učarovalo. Jistě tam byla hojně zastoupena silně vonnou silicí prostoupená, mateřídouškám příbuzná i podobná saturejka červencová (Micromeria juliana) a ožanka hlavatá (Teucrium polium). Opodál, na zdánlivě bezlistých zelených metlách bobovitého polokeře vítečníku sítinovitého (Spartium junceum) se na žlutých květech shromažďovali a pářili četní tesaříci Purpuricenus desfontainii. Tito matně rumělkově zbarvení a černě skvrnití brouci jsou opravdu velmi teplomilní a při své kráse by obstáli i ve srovnání s brouky tropickými. V larválním stadiu jsou, jak je u tesaříků obvyklé, po 2 až 3 roky závislí na starém odumřelém dřevě různého druhu. U robustních samotářských včel drvodělek potupných (Xylocopa valga), jak napovídá jejich jméno, je potřeba starého dřeva podobná. Přiletovaly ke květům spíše pozdě odpoledne až k večeru, podobny leskem, prudkostí pohybu, hlubokým vrněním křídel i sáním za letu kolibříkům. Někdy na vteřinku dosednou a poskytují tím naději na fotografický snímek. Mohou se vzácně vyskytnout i u nás.

Není možné být na ostrově a nepodívat se do moře. Možná by se dala předpokládat nějaká podívaná pro algologa, znalce řas, ale existence semenných rostlin na dně mořském je opravdovou zvláštností. Když už se totiž semenné rostliny přizpůsobily životu na souších, vyvinula se jim z toho důvodu semena, semeníky, cévní systém, kořeny a jiné vymoženosti, některé se navrátily k životu pod vodou. Jenomže průnik do slané vody je mimořádně obtížný a podivný. Z "mořské louky"[1], tvořené posidonií oceánskou (Posidonia oceanica), jsem chtěl vytrhnout pár vzorků oddenku s listy, abych na břehu mohl pohodlně pořídit dokumentární fotografie. Oddenky držely v kamenitém dně tak úporně jako odlomené hroty ježovky v mé ruce, jež jsem při té příležitosti pořídil. Byla to důrazná připomínka důležitosti "mořských luk" pro skryté, leč bohaté živočišstvo. Gina prohlásila, že ty temně zelené porosty, vlnící se a vlající, v ní budí hrůzu a jsou odstrašující. To já jsem měl týž pocit spíše z nadcházejícího výletu, na nějž nás přizvali mladí manželé s odvahou půjčit si auto a vycestovat zpět na pevninu za archeologickými památkami. Do Filipp (na mapách i jako Philippi), zaniklého města památného tím, že r. 42 př. n. l. se tam střetla armáda římských triumvirů, o síle 100 000 mužů a dalších 13 000 na koních, se skoro stejně silnými zastánci republiky, na jedné straně pod velením Marca Antonia[2], na druhé straně Longina a Bruta.

Město Filippi bylo v rozkvětu v době raného křesťanství, patří ke kultuře byzantské. Bloudil jsem ve vedru mezi vykopávkami a při své omezenosti ve znalostech starověkých kultur a dějepisu vůbec jsem tam zajásal jenom jednou, když jsem na hlavicích sloupů objevil motiv akantových listů a v hloubi paměti jsem vylovil příslušnou informaci: Byly to tudíž hlavice korintské. I ta želva řecká (Testudo graeca) v tom nalezišti zalezla raději do stínu, jenom my, čeští poutníci, jsme vzdorovali úžehu. Chtěl jsem ještě dosíci místního amfiteátru, abych se přesvědčil, že tato starověká divadla mají naprosto úžasnou akustiku. Posadil jsem za tím účelem jednu posluchačku do hlediště a sám jsem se odebral do středu arény. Ve svém stavu jsem zřejmě nevypadal jako bojeschopný  gladiátor, nechtěl jsem však alespoň vypadat jako klaun. A tehdy jsem vystoupil coby rétor a vzpomenul na místní legendu, příběh o prastarých thassoských olivách:

Ostrovem, stejně rozpáleným jako dnes, vlekl se kdysi v dobách pradávných schýlený trhan, nuzný pocestný. Šel žebrotou do různých obydlí, ale všude jej odehnali a zabouchli dveře. Tak pochodil i u hospodářů, kteří vlastnili olivové stromy a díky nim netrpěli nouzí. Jenom v jednom domku pocestného vlídně přijali dva staříci, manželé. Pohostili jej plackami a kozím sýrem, k pití dali víno. Tehdy se ovšem vždy při podávání ředilo vodou. Pocestný se poklidně věnoval stolničení a k odchodu se příliš neměl. Snad chtěl počkat na večer, aby se nevydával na cestu v přílišném žáru dne. Nechal si vyprávět o tvrdém, ale vlastně šťastném životě těch lidí. Zkusil ještě jejich vlídnost a velkodušnost a zeptal se, zda by nemohl přespat. V tom mu také vyhověli a časně ráno se pak s ním přátelsky loučili. Pocestný se při tom zeptal, co by si od života přáli. Moudrý stařec zapřemýšlel, a potom si posteskl. Nic zvláštního již od života nečekám a více, než jsem měl a mám, nepotřebuji. Jenom o to osud prosím, abych zde na světě nezůstal osamocen, déle než milovaná manželka. Za pár let se přihlásilo stáří ještě více a žena v domě ležela kvůli těžké nemoci. Tehdy na dveře někdo zabouchal a tam stál opět onen pocestný. Ztrápenému muži řekl: Pozvedni svou ženu z lůžka, vyjděte ven, a tam ji pevně obejmi! Stalo se tak a v ten okamžik se z těch starých laskavých lidí stal olivový strom. Nikdy se již neodloučili a zůstali na věky pospolu. Právě proto se kmen nejstarších oliv jeví, poněkud rozštěpen vedví, jako dvě k sobě se vinoucí bytosti."

Nejstarší olivy jsou podle poznatků moderní vědy 2000 i více let staré! Snad by anatomové nebo morfologové pro jejich zvláštní kmeny našli nějaké racionální vysvětlení. Já však žádné nemám, než to, že v každé pohádce bývá zrnko pravdy. V těch místech, prodchnutých byzantskou  kulturou, se traduje, že prý tím záhadným pocestným musel být sám Kristus, jenž tehdy učinil zázrak. Jenomže ona existuje také starořecká báje ("Filémón a Baukis"), kde se za podobných okolností stařečkové proměnili ve stromy - v dub a lípu, dotýkající se větvemi. Stalo se to prý v dávnějších dobách, kdy ještě olympští bohové občas putovali po Zemi. Zázrak tehdy učinil samotný Zeus, alespoň to píše Publius Ovidius Naso ve svých Proměnách, v osmé knize.

Nedivte se mi, že jsem pak často spolu s Ginou vyrážel do olivových sadů, zkoumal stromy různého stáří, plašil nechtě tam hojné dudky a strašil proslulé thassosské kozy, tvory značně
nedůvěřivé a zároveň kvůli čertovským rohům budící respekt. Záhadě dvojitých kmenů jsem však na kloub nepřišel. Zato jsem zjistil pozoruhodný jev, o němž se botanické popisy oliv nezmiňují: Jsou to stromy nestejnolisté, možná by se dalo tvrdit, že až různolisté.[3] Olivy totiž tvoří na patě kmenů výmladky. Ty mají listy, oproti koruně, drobné a spíše vejčité než kopinaté. Výmladky tvoří jakési houštíčko, neboť jsou zřejmě okusovány zmíněnými všudypřítomnými kozami, čímž se zahušťují.[4] Podobné bochákovité houštíčko je vidět i dále od olivových stromů, ale to jsou okusové formy stálezeleného tvrdolistého dubu kermesového (Quercus coccifera)[5].

Navečer nechť na Thassosu nikdo nezůstává doma. Venku je mediteránem provoněný mořský vzduch. Na procházce se tu a tam naskytne kamenná lucernička na sloupku, kde je připraven olejový svícínek i zápalky. Zapálili jsme s Ginou knot a pozorovali blikavý plamínek. Věděli jsme, že až olej vyhoří, skončí dovolená romantiků.


Vysvětlivky:

[1] Tato "mořská tráva", jsoucí jako trávy rostlinou jednoděložnou, ve skutečnosti travou není a jenom se travám podobá. Patří do čeledi Posidoniaceae. která spolu s čeleděmi
Hydrocharitaceae, Zosteraceae aj. tvoří řád žabníkotvaré (Alismatales).

[2] Proslul jako postava zfilmovaného příběhu o milostném vztahu k egyptské královně Kleopatře VII. Nezaměňovat s římským císařem v letech 161 až 180 (a proslulým stoikem), s podobným jménem Marcus Aurelius Antoninus Augustus (121 - 180).

[3] Nestejnolistost (anizofylie) spočívá v rozdílné velikosti listů téhož jedince při zachování tvaru. Různolistost (heterofylie) je jev, kdy rostlina resp. strom tvoří tvarově rozdílné listy.

[4] Na ostrově se také chová zvláštní rasa ovcí.

[5] Zatímco Féničané ve starověku vyráběli k barvení látek luxusní purpur z tkání ostranek, mořských měkkýšů, kteří barvu vystřikovali při ohrožení, Italové přinesli do módy středověku nové červené barvivo kermes. Vyráběl se z těl hmyzu červce kermesového (Kermes vermilio), který žije na dubech kermesových v okolí Středozemního moře.

Tesaříci Purpuricenus desfontainii na květech polokeře
vítečníku sítinovitého.

Egejské moře a pobřeží ostrova Thassos.

Drvodělka potupná (Xylocopa valga) létala pozdě večer.

Posidonie oceánská (Posidonia oceanica), semenná rostlina vytvářející podmořské louky.

Pozůstatky starověkého města Filippi z doby raného křesťanství.

Chtěl jsem dosíci místního amfiteátru, abych se přesvědčil, že tato starověká divadla mají naprosto úžasnou akustiku.

I ta želva řecká v tom nalezišti zalezla raději do stínu, jenom my, čeští poutníci, jsme vzdorovali úžehu.

Kmeny nejstarších oliv se jeví, poněkud rozštěpeny vedví, jako dvě k sobě se vinoucí bytosti.

Oliva s výmladky na bázi kmene a bochánky dubu kermesového, okusovaného kozami, v okolí.

Dub kermesový (Quercus coccifera) z olivových sadů.

Thassosské kozy, tvorové budící kvůli čertovským rohům respekt.

Normální listy z koruny olivy, ale strom může být i
různolistý čili heterofylní.

Listy z výmladků na bázi kmene olivy, odlišující se od předešlých velikostí i tvarem.

Publikované povídky jsou také k dispozici v knihách.

Jsou již rozebrané, ale jsou dostupné ve větších knihovnách.

Trojkniha ve společné krabičce, vydána v nakl. ACADEMIA.

Kniha především o přírodě, bohatě fotograficky vybavená. 

Monografie víceméně vědecká, nicméně, vtěleny jsou i povídky o bádání, třebas v Indii, ale i na dálném východě Slovenska.