Viděti, viseti, viklati se.
Sem vložte podnadpis

Viděti, viseti, viklati se!

Z gramatiky známý sled slov zásadně psaných s měkkým "i" se může stát skutečností a mně se to přihodilo dne 8. května 2013 na Hazmburku. Je to poslední velký kopec na jižním okraji Českého středohoří, nápadný prý nejkrásnější hradní zříceninou Čech. Je čedičový a tento vulkanický materiál, přesně řečeno olivínický nefelinit, je tmavošedý, čímž se stává horninou "záhřevnou". Tato vlastnost, ve spojení se zvláště suchým teplým klimatem této části Středohoří, činí slunci vystavené rozsáhlé a relativně vysoké jižní úbočí velmi teplým. A zřejmě vydrží vyhřáté déle, než kdyby šlo o malý pahorek, protože mohutnost kopce souvisí s tepelnou kapacitou. Mezi teplomilnou květenou Hazmburku se udává řada vzácností, ale leckterá je po léta nepotvrzená a kdo ví, zda tam ještě v současnosti roste.

Skalnaté a suťovité nezalesněné jižní úbočí je srázné a člověk se tam, v nepřehledném terénu, může snadno octnout na rostlinstvem zarostlé hraně smrtonosné svislé stěny z čedičových sloupců, aniž to zpozoruje. Můžete na úbočí slézt, budete tam určitě ledacos viděti, zaručeně budete nejednou viseti v nejisté poloze na rozpraskané skále. Zdánlivě spolehlivé čedičové sloupce nebo balvanovité odštěpky skal se mohou nebezpečně viklati a jsou velice zrádné. Stihne-li lezce při průzkumu dešťová přeháňka, stanou se skály kluzkými, což je, tak řečeno, o zabití. Možná by pro botaniky bylo nejlepší umět zacházet s horolezeckým lanem a lézt bezpečněji. Lano by naproti tomu určitě překáželo v pohybu ve směru vrstevnic, protože každou chvíli by se zachytilo o nějaký skalní výčnělek, anebo nepoddajný houževnatý keř. Možná právě popsaný terén měl vliv na to, jak málo botanických zpráv z Hazmburku se v odborné literatuře vyskytlo od poloviny minulého století.

Zmíněného jarního dne jsem se octl na Hazmburku, abych ověřil výskyt jedné z nejkrásnějších rostlin Středohoří - kosatce bezlistého (Iris aphylla).[1] Pro zvláštně tvarované veliké a barevně výrazné květy jsou kosatce zvány "orchidejemi severu". Mám po léta co činit s nejpočetnější českou sbírkou orchidejí v Botanické zahradě Liberec, také jsem o nich napsal knihu plnou fotografií, a při takové zkušenosti bych se pod tuto přezdívku kosatců podepsal! Popudem k riskování na hazmburských srázech s brašnou na fotoaparát na popruhu přes rameno a více než "šesti křížky" na bedrech, však nebyla naděje na nějaké estetické uspokojení. Přivábil mne hlavně možný speciální vědecký význam právě hazmburského kosatce. Tentokrát mne opět provázela Gina, moje partnerka a geobotnická asistentka v jedné osobě, jako obvykle s jasným odhodláním: Mírnit moje zaujetí pro bádání a varovat mne před případně podceňovaným rizikem. Zmizel jsem jí ze zorného pole velmi brzy po opuštění okraje vrcholové plošiny s hradem. Příliš strmý a členitý sráz překážel ve sledování mého pohybu, jak jsem ostatně předpokládal, neboť ten kopec znám již od dětství "jako svoje boty".

Nyní je ale potřeba zmínit historické údaje, abych neupřel zásluhu objeviteli kosatce bezlistého na Hazmburku pro českou botaniku. Patrně první zprávu o nálezu zanechal ve svém článku r. 1938 učitel Jan Šimr (1900-1980), legendární amatérský mykolog a fytogeograf.[2] Když r. 1951 publikoval mapu rozšíření druhu, znovu výskyt kosatce na Hazmburku připomněl, ale kdo ví, zda byla jeho přítomnost na kopci, postiženém r. 1939 rozsáhlým sesuvem na jižní straně[3], a také těžením čediče, po r. 1938 revidována.V roce 1998 jsem kosatec znovu nalezl, a sice na jediném těžko dostupném místě. Jako doklad jsem pořídil fotografie.[4] Bohužel, květy byly právě omoklé a všelijak nedokonalé, pro fotografování nikoli ideální. Radoval jsem se ovšem, že jsem možná první, kdo tam kosatec po 60 letech spatřil. Žel, domníval jsem se, že to místečko si budu do smrti dobře pamatovat. Nepořídil jsem si proto žádné místopisné poznámky nebo náčrt. Až nyní, r. 2013, jsem potřeboval udělat lepší fotografie, leč v terénu jsem se nevyznal!

Přibližnou představu o poloze naleziště jsem však i po 15 letech měl, a tak nakonec jsem je znovu nalezl. Zjistil jsem, že kosatci se daří a jsou tam dva silné, zhruba metr velké trsy. Kosatec ale zase byl všelijak rozcuchaný, některé květy vadnoucí, jiné polootevřené, jen tu a tam nějaký opravdu fotogenický. Pochopil jsem, že lepší to patrně není nikdy. Každé ráno, přeje-li tomu počasí, se rozvine do krásy nějaký ten květ, ale perfektní políčko květů v drsných podmínkách hazmburských skalin nevzniká. Fotografie, satelitní zaměření, a potom opatrně nahoru, nakonec si před Ginou ohlídat výraz tváře, jako by žádných rizik ani strachu z pádu nebylo!

Chybí-li případnému čtenáři pointa, nechť si otevře nějaký určovací klíč k české květeně, anebo třebas i velkou knižní "Flóru". Tam jsou uvedeny dva poddruhy připadající v úvahu v Českém středohoří, a sice kosatec bezlistý pravý a kosatec bezlistý čedičový.[5] Potkal-li jsem kvetoucí kosatce na různých kopcích, navzájem se poněkud odlišovaly, jako by každý vrch ve Středohoří byl jakýmsi dlouhodobě izolovaným ostrůvkem, kde začal vznikat nový druh. Jako příklad vezměme dva kopce podobné horninou a podobně korunované zříceninou: Hazmburk a  vzdušnou čarou jen 8 km vzdálený hrad Skalka. Jejich kosatce bezlisté se nápadně liší barvou; první má dlouhou z listenu vyniklou květní trubku, druhý naopak krátkou a skrytou v listenu; prvý má vnější (dolní) plátky užší než 2 cm, druhý širší než 3 cm; prvý vůbec nemá od báze květenství vyrůstající příosní květonosnou větev, druhý ji má vždy. Žádný z těchto kosatců přitom nelze podle tohoto souboru znaků zařadit do uvedených poddruhů! Variabilita kosatců bezlistých v Českém středohoří je větší, než to vypadá podle určovací literatury.

Hazmburský kosatec bezlistý je nejsvéráznější ze všech, které jsem dosud ve Středohoří viděl a jeho vzhled považuji za vůbec nejušlechtilejší. Jeho úzké květní plátky vylučují příslušnost k poddruhu kosatec bezlistý pravý, ale nápadně dlouhá květní trubka, mnohem delší než mladý semeník v květu, vylučuje i příslušnost k poddruhu kosatec bezlistý čedičový. Z hlediska vědeckého je pozoruhodné, že je obyvatelem výspy na nejteplejším okraji největšího neovulkanického pohoří Čech. Roste tam v přirozeném extrémně teplomilném rostlinném společenstvu, daleko od hradní zříceniny. Lokalita opravdu výjimečná, hostící také výjimečný kosatec!

Vysvětlivky

[1] Přívlastek "bezlistý= aphylla" vyplývá z toho, že tento kosatec záhy zatahuje, kvůli letnímu suchu ve skalních stepích.

[2] Šimr J. (1938): O vegetaci Házmburku. (Příspěvek k odůvodnění jeho ochrany jako přírodní reservace.).- Krása našeho Domova 30: 84-87.

[3] Předešlé, ještě větší katastrofické sesuvy na úpatí nastaly v letech 1882, 1898 a1900.

[4] Studnička M. (2010): Detektivka s kosatcem.- Živa, Praha, 2010: 68-69.

[5] Kosatec bezlistý čedičový (Iris aphylla subsp. fieberi) je vzácnější, neboť je
endemitem Českého středohoří, tj. je znám výhradně z tohoto území.

Jižní úbočí Hazmburku, s tzv. skalní stepí nahoře. Dřeviny zarostly nestabilní balvanité suti v dolní části.

Jedna z nejkrásnějších rostlin Středohoří - kosatec bezlistý (Iris aphylla) na Hazmburku. Pro zvláštně tvarované veliké a barevně výrazné květy jsou kosatce zvány "orchidejemi severu".

Hradní zřícenina Sklaka u Vlastislavi. Tamní kosatec bezlistý se liší od hazburského! 

Kosatec bezlistý na Hazmburku.

Kosatec bezlistý na Skalce u Vlastislavi.